Filozofická Fakulta

Lingvistika Praha 2013

Argumentace v Prezidentském duelu České televize1

Jakub Kopecký
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
<kopecky@ujc.cas.cz>

Příspěvek k tisku

Abstract:

The paper deals with the argumentation in the presidential election debate Prezidentský duel involving the candidates Miloš Zeman and Karel Schwarzenberg, which was broadcasted live on January 17, 2013, on Czech Television. The use of argumentation is examined as a part of dialogic interaction and as one of face-work strategies (Goffman). The analysis focuses on two passages from the TV debate demonstrating two different reactions to a face-threatening act realized through a moderator’s question. Karel Schwarzenberg tries to answer it and to save his face by the use of an argument from analogy. Miloš Zeman does not answer directly the inconvenient question but he is looking for related topics avoiding the threat to his face.

Klíčová slova / key words:

argumentace, televizní debata, tvář, konverzační analýza

argumentation, TV debate, face, conversation analysis

1. Úvod

Do televizních diskusních pořadů přicházejí politici prosazovat své cíle formou rozhovoru s moderátorem, popř. s jinými účastníky politického dění. Jedná se o dialog veřejný, který je veden především kvůli televizním, popř. také fyzicky přítomným divákům. Politici před publikem propagují svou osobu či stranu v politické soutěži, podporují nebo hájí své činy, přesvědčují diváky o kladných stránkách své politiky. K tomu používají kromě jiných prostředků také argumenty, tedy výpovědi zdůvodňující nebo jinak podporující sporná stanoviska (srov. např. Eemeren – Grootendorst, 2004, s. 1; Klein, 1980, s. 19). Vzhledem k vysoké míře spornosti pozic jednotlivých účastníků a kompetitivnímu charakteru dialogu patří argumentování k důležitým složkám televizních debat.

V tomto článku analyzuji argumentaci v debatě Prezidentský duel, kterou vysílala Česká televize 17. ledna 2013, tedy mezi prvním a druhým kolem první přímé volby prezidenta České republiky. Argumenty zkoumám v kontextu ostatních interakčních aktivit, jež se v tomto dialogu odehrávají, a to v rámci replik jednotlivých mluvčích i sekvencí. Z prostorových důvodů jsou zde představeny jen dva úryvky debaty. Jejich pojítkem je (potenciálně) konfliktní situace vyvolaná moderátorovou replikou ohrožující „tvář“ adresáta (viz Goffman, 1991; Holly, 2001; Auer, v tisku, kap. 14), tj. otázkou obsahující potenciální kritiku jeho politických činů. Analýza bude sledovat, jakými technikami dotazovaný svou tvář hájí, nakolik přitom využívá argumentaci a v jaké míře volí jiné prostředky.

Příspěvek metodologicky vychází z konverzační analýzy (Bergmann, 1994; Auer, v tisku), z analýzy rozhovoru (Brinker, 2001; Brinker – Sager, 2010) a z teorie argumentace (Perelman – Olbrechts-Tyteca, 2010; Kienpointner, 1983, aj.). K propojení těchto koncepcí viz např. Klein (2001).

2. Prezidentský duel

Debatu Prezidentský duel2 moderoval Václav Moravec (VM), jejími hosty byli dva kandidáti, kteří postoupili do druhého kola prezidentské volby, Miloš Zeman (MZ) a Karel Schwarzenberg (KS). Debata se konala 17. ledna 2013 od 20:00 hod. (trvala cca 98 min.) v Divadle Hybernia za přítomnosti publika. V přímém přenosu ji vysílala ČT1 a ČT24 a průměrně ji sledovalo cca 1,5 milionu diváků.3

3. Úryvek 1: nepřímá korupce4

(0:11:41)

VM: ... jak byste tedy byl nadstranickým prezidentem, ve vztahu k nečasově vládě, když se podíváme na (.) krok, který nastal i: e v uplynulých dnech, protože nesete spolu zodpovědnost za to, že váš ministr financí dal zelenou nástupu bývalých poslanců z ó dé es marka šnajdra a ivana fuksy do firem se státní účastí. e (.) není to politická korupce, kterou by měl prezident republiky odsoudit?

KS: není to přímá korupce. je p- já [vám dám já (.) není to. není to, říkám. já vám dám (.) e skvělý]

VM: [je to nepřímá korupce]

  [((smích a potlesk publika))]

KS: příklad. jo? pokud. najměte jednu dívku, která se prochází po ulici, na výkon jistých tělocviků, a zaplatíte jí za to, tak je to opovrženíhodná prostituce. když máte ale řekněme e přítelkyni, nebo partnerku, která jisté úkony nerada dělá, ale když jí slíbíte krásný náhrdelník, tak to vykoná, tak je to jenom (.) posílení partnerských vztahů.

  [((smích a potlesk publika))]

VM: [tedy: ivan fuksa, a marek šnajdr, (.) jsou takovými partnerkami, kterým váš ministr financí] dal náhrdelník.

KS: (   )

VM: = e ale to je nepřímá korupce.

KS: to je váš názor.

 ((smích publika))

KS: nikdo e v- řekl byste vaší partnerovi nebo vaší partnerce, že ((smích publika)) todle je korupce? já n- bych se to nikdo netroufal říci.

10  VM: e záleží jestli bych dotyčnou či dotyčného uplácel, pane: první místopředsedo vlády. když se podívám na ivana fuksu, tak on se stal místopředsedou představenstva českého aeroholdingu, a jeho nástupem se český aeroholding, jeho představenstvo, rozšířilo z pěti členů na šest. e neměl by prezident proti těmto věcem, když jmenuje vládu práva a boje proti korupci výrazně protestovat?

První úryvek je součástí pasáže věnované souvislostem mezi Schwarzenbergovou prezidentskou kandidaturou a jeho členstvím v současné vládě s předsedou Petrem Nečasem. V první replice moderátor tematizuje Schwarzenbergovu spoluzodpovědnost za kontroverzní akt vlády a poté mu klade silně konfrontační (potenciálně konfliktní) otázku: „Není to politická korupce, kterou by měl prezident republiky odsoudit?“ V otázce je uvedené jednání negativně kategorizováno jako korupce, kategorizace však není obsahem tvrzení, ale otázky, nečiní si tedy plný nárok na platnost, nýbrž je nastolena jako potenciální s výzvou adresovanou KS k jejímu potvrzení, nebo odmítnutí. Vzhledem ke spornosti tématu je evidentní, že moderátor žádá nejen odpověď na tuto zjišťovací otázku (ta bude ostatně s vysokou pravděpodobností záporná, protože KS nechce „ztratit tvář“), ale především očekává argumentaci pro postoj vyjádřený odpovědí, tedy odpověď na implicitní otázku „proč to není (či je) politická korupce?“; v žánru televizní debaty se předpokládá, že konfrontovaný host bude argumentovat. Pokud by KS odpověděl pouze ano/ne, žánrové očekávání vyvolané moderátorovou replikou by nebylo splněno.

Schwarzenbergova odpověď (2) „není to přímá korupce“ implikuje (pravděpodobně nezamýšlenou) interpretaci „je to nepřímá korupce“. Tu ihned vyslovuje moderátor (3), čímž Schwarzenbergovu repliku 2 přerušuje. Daná interpretace je pro KS pochopitelně nevýhodná – ohrožuje jeho tvář, protože ho činí spoluzodpovědným za korupci, byť nepřímou. Diskvalifikační účinek nepřímo potvrzuje smích části publika. Moderátorovu interpretaci proto KS odmítá slovy „není to, není to, říkám“ (2). Následuje jeho argument popírající korupční charakter popsaného jednání (4), jímž KS plní očekávání vyplývající ze spornosti stanoviska. Jedná se o argument analogií: KS popisuje jednání, které je analogické s jednáním, o němž se diskutuje (dále „analogický děj“ vs. „tematický děj“), a určitou kategorizací analogického děje se snaží podpořit své chápání děje tematického.5 Zatímco sex za úplatu s prostitutkou je podle něj hodnocen jako něco špatného, sex za hmotný dar v partnerském vztahu podle něj zavrženíhodný není. Adresát má najít souvislost mezi tímto příměrem a popsaným jednáním vlády a poznat, že se v případě vlády nejednalo o nic špatného – nešlo o „prostituci“, tedy korupci, ale zřejmě jen o legitimní „obchod“ nebo „výměnu“ s pozitivními důsledky. Schwarzenbergův příměr tedy implikuje argumentaci: jestliže je sex s prostitutkou za peníze špatný, zatímco sex s partnerkou za náhrdelník je v pořádku, ačkoli se jedná o podobný druh „směny“, je i obchod se Šnajdrem a Fuksou v pořádku, přestože se korupčnímu jednání podobal.

Moderátor však zvolenou argumentaci neratifikuje – odmítá předloženou kategorizaci popsaných aktů jako ne-prostituce, resp. ne-korupce. Nejprve (5) činí explicitním vztah mezi dějem analogickým a tematickým: propojuje přímo aktéra analogického děje (partnerka, která dostala náhrdelník) s aktéry reálné politické události (Šnajdr, Fuksa). Poté (7) se VM přiklání ke kategorizaci, kterou měl argument popřít. V této replice splývá comparans a comparandum Schwarzenbergova argumentu v jedno: ve výpovědi „ale to je nepřímá korupce“ lze chápat zájmeno to jako index k ději analogickému i tematickému. Místo korupce mohl moderátor použít také výraz prostituce, zřejmě z důvodu jisté tabuovosti tohoto slova, resp. jevu, který označuje,6 však dává přednost finančnímu výrazu. Výpověď tedy interpretuji jako odmítnutí kategorizace jak děje analogického (ne-prostituce), tak i tematického (ne-korupce). Tuto interpretaci potvrzuje KS v replice 9, v níž na moderátorovo trvání na „korupci“ reaguje opět tematizováním partnerských vztahů, tentokrát formou otázky, která se přímo týká moderátorovy osoby a obsahuje i narážku na jeho sexuální orientaci: „Řekl byste vaší partnerovi nebo vaší partnerce, že todle je korupce?“ KS zde porušuje pravidla žánru televizní debaty dvojím způsobem: jednak klade moderátorovi otázku, ačkoli právo klást otázky má v tomto typu dialogu jen moderátor (viz Čmejrková, 2003, s. 90); jednak se tato otázka netaktně dotýká moderátorových soukromých záležitostí. (KS jí naznačuje, že by si VM mohl „výkon jistých tělocviků“ od partnera/-ky sám „kupovat“.) KS tedy přebírá korupci jako výraz nahrazující prostituci. Moderátor v odpovědi (10) použije opět pojem odpovídající korupci, nikoli prostituci (uplácet).

VM nepopírá relevantnost argumentu, tedy adekvátnost vztahu mezi analogickým a tematickým dějem (netvrdí, že mezi popisovanými praktikami v partnerském vztahu a sporným politickým činem chybí vztah podobnosti), ale odmítá Schwarzenbergovu kategorizaci analogického děje (slovy „ale to je nepřímá korupce“), tedy i platnost zvoleného argumentu. Touto optikou se hroutí argumentační analogie a příměr se pro KS stává kontraproduktivním. Místo popření pro něj nepříznivé kategorizace („politický obchod byl korupcí“) ji svým argumentem nechtěně spíše podporuje: recipient, který podobně jako moderátor chápe výměnu sexu za náhrdelník jako určitý druh (partnerské) prostituce, bude tím spíše interpretovat i kontroverzní politický obchod jako korupci. Argument tedy (částečně, ve vztahu k některým recipientům) působí proti intenci mluvčího, v neprospěch jeho stanoviska. Ukazuje se, že argumentování je riskantní činnost (srov. Kopperschmidt, 2000, s. 8; Kaderka, 2010, s. 120): argumenty mohou nejen podpořit stanovisko, ale také neplánovaně odkrýt jeho slabiny.

V této pasáži se KS pokusil vyvrátit kategorizaci ohrožující jeho tvář mravného a nezkorumpovaného politika. Na pomoc si vzal kontroverzní analogii se sexuální tematikou, která měla přispět k redefinici kritizovaného problému. Nemáme dostatek poznatků o tom, jak jeho argumentaci přijali diváci v sále (někteří z nich ocenili klíčovou repliku 4 potleskem a smíchem) a u televizních obrazovek. Její sníženou přijatelnost (pro určitý typ recipientů) naznačuje pouze reakce moderátora, který ji odmítá jako neadekvátní.

4. Úryvek 2: opoziční smlouva

(0:22:48)

11  VM: ... vy ste v souvislosti s dnešními slovy, prezidenta václava klause, který podpořil miloše zemana, tak ste řekl že: se tomu nedivíte, protože mají, zeman a klaus, rozumějmě, společné kostlivce. o jakých kostlivcích ste mluvil?

  [((potlesk publika))]

12  KS: [celé (.) celé období opoziční smlouvy (.) považuju] celé období opoziční smlouvy, pož- važuju za velkého kostlivce, nesmíme zapomenout, že během té doby, se úroveň (.) korupce, v českých zemích, nebo v české republice, chcete-li, zdvihl zhruba až o padesát až sto procent. což je docela pozoruhodný výkon.

13  VM: ... ((k MZ)) není to tak, že podpora kterou vám učinil prezident václav klaus, je jen pokračováním opoziční smlouvy?

  [((potlesk a výkřiky publika))]

14  MZ: [tak zaprvé (...) četl jsem dnešní reakci,] protože od toho tady jsme, pana schwarzenberga, který označil václava klauze a mě (.) za kamarády prognosťáku. milý pane schwarzenbergu. bohužel nejste informován, což u kandidáta na prezidenta není pozitivum. protože já jsem do revoluce v prognostickém ústavu nikdy nepracoval, ... a v době po revoluci, kdy jsem teprve do prognostického ústavu nastoupil, tak už václav klaus byl ministrem financí, takže jsme se tam vůbec nepotkali. A teď k otázce pana moravce. pokud jsem si to dobře přečet, on sice nikoho nejmenoval, a: mohl by jmenovat zhruba osm a půl milionu osob, tak on pouze řekl, že se domnívá, že prezidentem má být ten, kdo v této zemi žil v dobách dobrých i zlých, [a já se domnívám že toto konstatování je]

15  VM:[teď se omlouvám ale václav promiňte ale václav klaus nemohl] jmenovat osm a půl milionu osob protože do finále prezidentské volby postoupily osoby [dvě.]

16  MZ:[no] dobře, ale to je zásluhou voličů, kteří dali těmto dvěma osobám největší důvěru. a my, když se musíme ptát, zda je výhoda, nebo nevýhoda žít v této zemi, e tak já se vám přiznám, že asi tak v roce devatenáct set sedumdesát, když jsem byl na posledním turistickém zájezdě ve velké británii, jsem uvažoval, zda tam mám zůstat, a bylo to strašně těžké rozhodování. a tehdy jsem se vrátil, i když jsem už v té době byl zbaven zaměstnání, a: říkal jsem si sám sobě, proč bych já odcházel, ať oni odejdou.

17  VM: vzpomenete si na [otázku, kterou jsem vám kladl (.) a kterou jste nezodpověděl?]

  [((potlesk publika))]

 ...

20  MZ: ptal ste se mě na názor václava klauze. [a pokud de o druhou věc,]

21  VM:[ne. otázka zněla, jestli] není pokračováním opoziční smlouvy, názor václava klause, kterým vás dnes, (.) nepřímo (.) podpořil, protože [vy na rozdíl od karla schwarzenberga ste tady žil v dobách]

22  MZ:[dobře (.) dobře (.) prosím vás,] vzhledem k tomu že toto téma je považováno za silnou kartu pana schwarzenberga, pokud můj partner s tím bude souhlasit, tak já bych pěkně poprosil o dvě, maximálně o tři minuty, v reakci právě na tu opoziční smlouvu. pane moravče.

 ...

31  MZ: ... takže zaprvé. opoziční smlouva, je naprosto běžný nástroj, v jakékoli západoevropské demokratické zemi, pokud v této zemi existuje menšinová vláda. protože bez menšinové vlády by samozřejmě, (.) bez opoziční smlouvy by menšinová vláda nepřežila ani den. fakt číslo jedna. který lze snadno ověřit a vy to také víte. fakt číslo dvě. první opoziční smlouva v této zemi, byla uzavřena v roce devatenáct set devadesát šest, pod patronací václava havla, a v roce devatenáct set devadesát osm se pouze vyměnily na základě výsledků svobodných voleb, jednající strany. fakt číslo tři, (.) vy přece víte, pane ministře, že jsem na začátku nabídl jak unii svobody, tak lidovcům, aby sestavili spolu se sociální demokracií koaliční vládu, no a protože to zejména váš podporovatel jan ruml, s inteligencí jemu vlastní odmítl, tak menšinová vláda nebyla sestavená, a pak teprve dospělo k dohodě s václavem klauzem. ((důrazněji)) a byla to vláda, která tuhle zemi vyvedla z ekonomické krize. která měla čtyřikrát menší ((nesouhlasné výkřiky publika)) zadlužování než ta vaše vláda, která měla (.) růst ekonomiky šestkrát vyšší než vaše vláda, a za ní, na rozdíl od špidlovy, grossovy, a dalších vlád, tady nebyli premiéři, kteří se měnili jako ponožky. skončil jsem, abych nepřepínal vaši trpělivost.

Zatímco v prvním úryvku KS na otázku bezprostředně odpovídá a tím plní normativní očekávání vytvořené moderátorovou výpovědí (viz Nekvapil, 2002), ve druhém úryvku má sekvence tvořená otázkou adresovanou MZ (13) a jeho odpovědí, resp. odpověďmi, komplikovanější průběh. Navíc zde dochází k aktualizaci komunikačních událostí, které leží mimo samotnou televizní debatu.

Moderátor v replice 11 adresované KS přímo odkazuje ke dvěma externím komunikátům. Zmiňuje vyjádření prezidenta Václava Klause k blížící se volbě, v němž prezident nepřímo podpořil MZ,7 a cituje následnou Schwarzenbergovu reakci,8 poté žádá o její upřesnění. Těmito odkazy moderátor cíleně zapojuje Prezidentský duel do určité dialogické sítě (viz Nekvapil – Leudar, 2002). Relevantní sekvenční struktura se skládá z Klausova prohlášení (iniciovaného zřejmě novinářskou otázkou), následné Schwarzenbergovy kritické reakce (obě „repliky“ byly zmnoženy citacemi v různých médiích) a sekvence pokračuje v televizní debatě moderátorovou žádostí KS o upřesnění jeho reakce. Po Schwarzenbergově rozvedení kritiky na adresu opoziční smlouvy (12) moderátor vyzývá (13) i MZ, aby se k věci, konkrétně ke vztahu opoziční smlouvy a současné Klausovy podpory, vyjádřil. Podobně jako v předchozím úryvku i tato otázka je pro adresáta kompromitující, staví jej do nepříznivého světla, protože tvrzení o spojenectví s Klausem ohrožuje jeho tvář.

MZ v replice 14 nejprve neodpovídá přímo na Moravcovu otázku, ale vrací se k replikám 11 a 12: reaguje na Schwarzenbergovo vyjádření a vymezuje se proti němu tím, že jeho část označuje za nepravdivou, tvrzení o dlouhodobém spojenectví s Klausem tak částečně zeslabuje. Jedná se o opravnou sekvenci, přičemž oprava je iniciována a provedena komunikačním partnerem (Nekvapil – Leudar, 2002, s. 494n; Auer, v tisku, kap. 13). Poté MZ přechází k tématu Klausovy podpory, na niž byl tázán („a teď k otázce pana moravce...“). Pokouší se zpochybnit, že se skutečně jednalo o podporu jeho osoby, protože jej Klaus nepodpořil explicitně, ale vyslovil jen určité obecné požadavky na prezidenta, kterým odpovídá nejen on, ale i osm milionů dalších lidí. VM jeho repliku přerušuje (15) a namítá, že Klaus své vyjádření vyslovil v kontextu finále prezidentské volby, týkalo se tak jednoznačně jednoho z obou kandidátů; jde o argument podporující moderátorův vlastní výklad a zároveň odmítající jeho zpochybnění Zemanem. MZ neuznává, že tato interpretace Klausových slov je adekvátní, ale reaguje tvrzením: „no dobře, ale to je zásluhou voličů, kteří dali těmto dvěma osobám největší důvěru“ (16). Tato výpověď se evidentně nevyrovnává s Moravcovou kritikou jeho předchozího tvrzení, ale představuje úhybný manévr: MZ sděluje něco, o čem nemůže být pochyb, platnost argumentu je tedy nesporná, informace o roli voličů je však zcela nerelevantní vzhledem ke smyslu předchozí námitky. Tematicky přitom navazuje na obsah poslední klauze moderátorovy repliky (vyjadřuje se k volbě a oběma kandidátům) a formálně obsahuje prvky odmítnutí námitky („no dobře, ale...“), přesto se zcela míjí s komunikačním smyslem Moravcovy výpovědi. Cílem Zemanovy reakce tak mohlo být zmatení moderátora, které by mu zabránilo pohotově reagovat další námitkou (ke strategii zmatení viz např. Schwittala, 2001, s. 1378). VM na tuto nerelevantní výpověď již skutečně nereaguje (důvody samozřejmě mohly být i jiné než zmatení Zemanovou reakcí) a nechává hosta pokračovat v replice.

MZ vzápětí opouští problém adresování Klausovy podpory a věnuje se obsahu jeho vyjádření, tedy tématu života v Československu za totality vs. emigrace. Ztotožňuje se nepřímo s Klausovým stanoviskem, že ten, kdo zde prožil (celý) život, je vhodnější kandidát na prezidenta. Netvrdí explicitně, že nežít zde bylo špatné nebo že emigrace byla zbabělá, ale vypráví příběh svého zvažování a odmítnutí emigrace v r. 1970. Pointou příběhu je patetická teze „proč bych já odcházel, ať oni odejdou“, kterou lze interpretovat nejen jako argument dokládající vlastní heroičnost, tedy jako součást „práce na (své) tváři“ (viz Auer, v tisku, kap. 14), ale také jako argument pro implicitní kritiku těch, kdo emigrovali (tj. zejména KS), protože se neřídili uvedenou zásadou a ustoupili cizí moci. Na tomto postoji je zajímavá vysoká míra implicitnosti: MZ vypráví svůj osobní příběh, jehož smysl ozřejmuje pouze kontext, a proto může implikace svých slov snadno odmítnout jako nezamýšlené, pokud by byl vyzván k argumentaci pro svou pozici (podobně jako to učinil v případě Klausovy podpory v replice 14). Zemanova explicitní kritika Schwarzenbergovy emigrace na základě vlastního rozhodnutí neemigrovat by totiž byla lehce napadnutelná, poněvadž životní situace KS v době jeho emigrace a tehdejší politické poměry byly se Zemanovou situací v r. 1970 těžko srovnatelné. Proto MZ diskvalifikaci svého protivníka jen naznačuje, aby své stanovisko nemusel případně obtížně hájit, ale jen jednoduše popřít tím, že se odvolá na doslovné znění svých výpovědí (viz strategie nepřímého vyjadřování, Kienpointner, 1983, s. 146n).

Na Zemanovu repliku moderátor ani KS přímo nereagují. V následující replice (17) VM odkazuje k otázce 13 a upozorňuje, že na ni MZ neodpověděl. Výpověď lze z funkčního hlediska chápat jednak jako informační otázku, zda si MZ vzpomíná, nač byl tázán, jednak jako opětovnou výzvu k odpovědi, a jednak jako výčitku, že otázka dosud nebyla zodpovězena a normativní očekávání nebylo splněno. MZ otázce nejprve z akustických důvodů nerozumí a VM ji opakuje (z transkriptu vynecháno). MZ poté (20) na otázku 17 odpovídá, ale moderátor začátek jeho odpovědi vyhodnocuje jako chybný (21), jeho repliku proto přerušuje a opakuje svou otázku z repliky 13. Zajímavé jsou přitom odchylky od původního znění: v replice 13 se moderátor ptal MZ na podporu Václava Klause, podle otázky 21 již Klaus MZ podpořil nepřímo. VM touto modifikací reaguje na repliku 14, v níž MZ zpochybňuje, že by jej Klaus svým vyjádřením podpořil. Moderátor tedy adverbiem nepřímo připouští, že Klaus MZ explicitně nejmenoval, ale zároveň ani zde Zemanovu zúženou interpretaci Klausova vyjádření neratifikuje, nýbrž trvá na své interpretaci v modifikované podobě. V další, nedokončené části repliky 21 („protože vy na rozdíl od...“), která se už zčásti překrývá se Zemanovou reakcí, VM pro tuto interpretaci opět argumentuje, navazuje na své zdůvodnění z repliky 15. Následuje sekvence devíti replik (z transkriptu osm z nich vypuštěno), v níž si MZ s moderátorem a poté i s KS úspěšně vyjednává zvláštní podmínky pro svou odpověď, žádá pro ni větší časovou dotaci.

V replice 31 MZ předkládá množství argumentů na podporu opoziční smlouvy. Budu se zde výběrově věnovat jen některým z nich. Z interakčního hlediska se jedná o obranu pozice před Schwarzenbergovým útokem z repliky 12, MZ však na jeho argument nárůstu korupce během opoziční smlouvy přímo nereaguje. Nejprve používá argument běžnosti opozičních smluv v západních zemích, spočívající na vyvozovacím pravidle označovaném jako locus kvantity. Podle něj je jedna věc lepší než druhá z kvantitativních důvodů (Perelman – Olbrechts-Tyteca, 2010, s. 85n) neboli „co je běžné, je i přijatelné“9; zároveň je v tomto zdůvodnění určitým způsobem obsažen i argument autoritou, protože západoevropské země jsou v politickém diskurzu běžně kategorizovány jako vzor hodný následování. Tento argument je dále podpořen argumentem nezbytnosti opoziční smlouvy pro menšinovou vládu. Následující výpověď („první opoziční smlouva...“) lze interpretovat jednak jako pokračování locu kvantity, jednak jako implicitní obvinění kritiků opoziční smlouvy z nedůslednosti: také vláda z r. 1996 byla založena na opoziční smlouvě, uzavřené pod patronací Václava Havla. Zahrnut je opět i argument autoritou – MZ se zaštiťuje osobou, která sice pro něj osobně autoritou být nemusí, ale lze předpokládat, že je relevantní autoritou pro mnohé kritiky opoziční smlouvy. Výpověď tedy implikuje argumentaci: jestliže kritikům nevadí „havlovská“ opoziční smlouva z r. 1996, neměli by kritizovat ani smlouvu z r. 1998, kterou podepsaly stejné politické strany. (Přijatelností této argumentace, která kategorizuje uvedené smlouvy jako typově stejné, se zde nebudu zabývat, protože to by přesahovalo možnosti lingvisticky orientované analýzy argumentace. Lze pouze konstatovat, že tyto argumenty nevyvolávají přímou reakci ostatních dvou účastníků debaty.)

Uvedené výpovědi v replice 31 vykazují vysokou míru argumentační kondenzovanosti, resp. polyfunkčnosti, jejich argumentační síla se skládá z více souvisejících argumentů, které se vzájemně podporují. V této replice následují další argumenty pro opoziční smlouvu, kterým se zde z kapacitních důvodů nevěnuji.

MZ v žádné z uvedených replik přímo neodpovídá na moderátorovu otázku 13, resp. 21. Toto komunikační chování svědčí o tom, že MZ vnímá nastolené téma spojenectví s Klausem jako silně ohrožující jeho tvář, zřejmě mimo jiné v souvislosti s aktuálně nízkou popularitou prezidenta krátce po novoroční amnestii. Z moderátorovy otázky proto MZ nejprve vybírá pouze moment, který mu do jeho ideálního sebeobrazu dobře zapadá, a to samotný obsah Klausovy podpory, tedy problém „domácího kandidáta“ vs. „kandidáta odjinud“, aniž by se věnoval tomu, že tato podpora pochází od Klause a jaké k ní mohl mít prezident důvody. Když je opětovně vyzván k zodpovězení položené otázky, vybírá z ní znovu jen jednu část, a to problém opoziční smlouvy, na jejíž obhajobu dokáže předložit množství argumentů. Předchozí vyjednávání podmínek odpovědi (22–30) mohlo sloužit mimo jiné k tomu, aby recipient zapomněl přesné znění otázky a nepoznal tak, že MZ na vlastní otázku znovu neodpovídá. Strategií dekompozice otázky a průtahů se tak MZ snaží skrýt svou neochotu věnovat se pro něj nepříjemnému tématu.

5. Závěr

Na příkladu dvou úryvků z televizní debaty Prezidentský duel byly představeny dvě odlišné strategie komunikačního chování hosta konfrontovaného s otázkou ohrožující jeho tvář. Obě pasáže obsahují moderátorovu výzvu k vyjádření stanoviska a implicitně i k argumentaci pro něj. V prvním úryvku je očekávání splněno: KS na položenou otázku odpovídá a snaží se prostřednictvím argumentu analogií zpochybnit negativní kategorizaci, kterou otázka obsahuje. KS a moderátor však odlišně kategorizují nejen sporné politické činy, ale i problém z oblasti partnerských vztahů („prostituce“ vs. „posílení partnerských vztahů“ v replice 4), který je předmětem analogie, a chybějící průnik hodnocení těchto jevů komunikačními partnery způsobuje moderátorovo odmítnutí argumentu.

MZ volí jinou strategii: na konfrontační otázku přímo neodpovídá, ale vybírá si určitá související témata, která lépe chrání jeho tvář. V situaci, kdy moderátor předkládá pádnější argument, neuznává argumentační převahu svého oponenta, ale volí nesouvisející výpověď, na niž není snadné reagovat. Po opětovné výzvě k zodpovězení otázky pokračuje v předchozí strategii a vyhýbavost své odpovědi se snaží lépe maskovat vyjednáváním zvláštních podmínek pro svou reakci.

Příspěvek představil různé podoby argumentování (a také vyhýbání se argumentaci) jako součást dialogické interakce a zároveň jako jednu z metod sloužících k „práci na tváři“ a k získávání voličských hlasů v rámci televizní debaty.10

Literatura:

Auer, Peter (v tisku): Jazyková interakce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Bergmann, Jörg R. (1994): Ethnomethodologische Konversationsanalyse. In: Gerd Fritz – Franz Hundsnurscher (eds.), Handbuch der Dialoganalyse. Tübingen: Niemeyer, s. 3–16.

Brinker, Klaus et al. (eds.) (2001): Text- und Gesprächslinguistik (Linguistics of Text and Conversation), Volume 2: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung (An International Handbook of Contemporary Research). Berlin – New York, NY: Walter de Gruyter.

Brinker, Klaus – Sager, Sven F. (2010): Linguistische Gesprächsanalyse. Eine Einführung. Berlin: Erich Schmidt.

Čmejrková, Světla (2003): Mediální rozhovor jako žánr veřejného projevu. In: Světla Čmejrková – Jana Hoffmannová (eds.), Jazyk, média, politika. Praha: Academia, s. 80–115.

van Eemeren, Frans H. – Grootendorst, Rob (2004): Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. New York, NY: Cambridge University Press.

Goffman, Erving (1991): Interaktionsrituale: Über Verhalten in direkter Kommunikation. Frankfurt am Main: Suhrkamp.

Holly, Werner (2001): Beziehungsmanagement und Imagearbeit. In: Klaus Brinker et al. (eds.), Text- und Gesprächslinguistik (Linguistics of Text and Conversation), Volume 2: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung (An International Handbook of Contemporary Research). Berlin – New York, NY: Walter de Gruyter, s. 1382–1393.

Kaderka, Petr (2010): Slogany, obrazy, argumenty. Nekomerční reklama v sociálním kontextu [nepublikovaná disertační práce]. Praha: FF UK v Praze.

Kaderka, Petr – Svobodová, Zdeňka (2006): Jak přepisovat audiovizuální záznam rozhovoru? Manuál pro přepisovatele televizních diskusních pořadů [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Cit. 3. 5. 2013. Dostupné z WWW: <http://ujc.dialogy.cz/?q=node/89>.

Kienpointner, Manfred (1983): Argumentationanalyse. Innsbruck: Verlag des Instituts für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck.

Klein, Josef (2001): Erklären und Argumentieren als interaktive Gesprächsstrukturen. In: Klaus Brinker et al. (eds.), Text- und Gesprächslinguistik (Linguistics of Text and Conversation), Volume 2: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung (An International Handbook of Contemporary Research). Berlin – New York, NY: Walter de Gruyter, s. 1309–1329.

Klein, Wolfgang (1980): Argumentation und Argument. Literaturwissenschaft und Linguistik, 38–39, s. 9–57.

Kopperschmidt, Josef (2000): Argumentationstheorie zur Einführung. Hamburg: Junius.

Nekvapil, Jiří (2002): Sekvence párová. In: Petr Karlík – Marek Nekula – Jana Pleskalová (eds.), Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 383.

Nekvapil, Jiří – Leudar, Ivan (2002): Sekvenční struktury v mediálních dialogických sítích. Sociologický časopis, 38(4), s. 483–500.

Perelman, Chaïm (1994): Logik und Argumentation. Weinheim: Beltz Athenäum.

Perelman, Chaïm – Olbrechts-Tyteca, Lucie (2010): The new Rhetoric. A Treatise on Argumentation. Notre Dame du Lac, IN: University of Notre Dame Press.

Schwitalla, Johannes (2001): Konflikte und Verfahren ihrer Bearbeitung. In: Klaus Brinker et al. (eds.), Text- und Gesprächslinguistik (Linguistics of Text and Conversation), Volume 2: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung (An International Handbook of Contemporary Research). Berlin – New York, NY: Walter de Gruyter, s. 1374–1382.

Poznámky

1 Článek vznikl s podporou projektu LINDAT-CLARIN – Vybudování a provoz českého uzlu panevropské infrastruktury pro výzkum.

4 Přehled použitých transkripčních značek viz Kaderka – Svobodová (2006), viz: <http://ujc.dialogy.cz/?q=node/89>, cit. 3. 5. 2013.

5 Ačkoli KS označuje obsah repliky 4 jako příklad, nejedná se o argument příkladem, protože zde nejde o doložení obecného pravidla konkrétním případem (srov. Perelman, 1994, s. 123n), ale o usouvztažnění dvou poměrů: A se má k B jako C k D (Perelman, 1994, s. 126).

6 Toto tabu předtím překročil KS (4), ačkoli ani on zde např. nepoužil explicitní výraz sex, ale opisný eufemismus výkon jistých tělocviků.

7 Klaus podpořil Zemana: Prezidentem ať je ten, kdo tu žil celý život

[...] „Mně jde vždy o jednu jedinou věc, tu jsem říkal mnohokrát před volbami, dávno, teď, a budu to říkat zítra a budu to říkat po skončení voleb. Mně jde prostě o to, aby prezidentem se stal člověk, který patří do této země, který je součástí této země, který tady strávil svůj život, období těžká, lepší, nejlepší, horší,“ řekl Klaus novinářům při návštěvě lyžařského areálu Monínec u Sedlce-Prčice. [...]

(Idnes.cz, 17. ledna 2013, 10:37; <http://zpravy.idnes.cz/klaus-podporil-zemana-0uv-/domaci.aspx?c=A130117_103729_domaci_jw.>, cit. 3. 5. 2013.)

8 Schwarzenberg: Kamarády Klause a Zemana spojují jejich kostlivci

Karla Schwarzenberga nepřekvapil krok prezidenta Václava Klause, který před prezidentskou volbou fakticky podpořil jeho soupeře Miloše Zemana. „Já jsem to vždy očekával. Jsou to kamarádi ještě z prognosťáku. Uzavřeli spolu opoziční smlouvu a nic nespojuje v životě více než společní kostlivci ve skříni,“ řekl Schwarzenberg. [...].

(Idnes.cz, 17. ledna 2013, 14:28; <http://zpravy.idnes.cz/schwarzenberga-neprekvapila-klausova-podpora-zemanovi-pjs-/domaci.aspx?c=A130117_141906_domaci_kop>, cit. 3. 5. 2013.)

9 Slovy autorů Nové rétoriky: „[...] for many people the step from what is done to what should be done, from the normal to the norm, is taken for granted“ (Perelman – Olbrechts-Tyteca, 2010, s. 88).

10 Za cenné připomínky děkuji Mgr. Petru Kaderkovi, Ph.D.

Jak citovat příspěvek:

Kopecký, Jakub (2013): Argumentace v Prezidentském duelu České televize. Lingvistika Praha 2013 [online]. Publ. 10. 7. 2013. Cit. 23. 10. 2020. Dostupné z WWW: <http://lingvistikapraha.ff.cuni.cz/sbornik>.

Text neprošel recenzním řízením. Za obsah příspěvku odpovídá autor.

Sborník příspěvků

Lingvistika Praha

Titulní strana

2013

Obsah

Mluvený projev žáků na 1. stupni základní školy
Gabriela Babušová

Vývoj vypravování u dětí staršího školního věku
Ivana Čepková

Analýza diskurzu v současné francouzské perspektivě
Tereza Klabíková Rábová

Ekvivalence na základě paralelních korpusů na příkladě přechodníků vidu nedokonavého v ruštině
Jana Kocková

Argumentace v Prezidentském duelu České televize
Jakub Kopecký

Odlišnosti apelativních textů v českém a nizozemském jazyce
Eva Krátká

Kvantitativní analýza žánrů v díle Karla Čapka
Miroslav Kubát

Tematická výstavba mluvených komunikátů
Petra Martinková

K slovosledu stálých příklonek ve větách s infinitivem
Veronika Nováková

Ke komparaci klasifikace a výskytu zkratek a slov zkratkových v češtině a němčině
Vratislava Postlová

Problematika literárních korpusů jako věrohodného pramene pro diachronní studium verbální zdvořilosti
Lucie Rossowová

Jazyková situace v Indonésii: Postoj obyvatel k mateřskému a národnímu jazyku zkoumaný technikou spojitých masek
Martina Rysová

Výzkum změn na fonetické úrovni mateřského jazyka při pobytu v zahraničí
Magda Sučková

Nová možnost zkoumání (nejen) zvukové roviny jazyka – korpus Monolog
Veronika Štěpánová

Rozhovor s ministryní Hanákovou v Událostech, komentářích z perspektivy konverzační analýzy a kritické analýzy diskurzu
Kristýna Tesařová

Meze interpretovatelnosti v analýze diskurzu na příkladu článku ze Serbských Nowin
Stanislav Tomčík

Ja-kmenová feminina s alternativním zakončením nom. sg. -ě/0 ve vztahu k deklinačnímu typu píseň (pohled vývojový)
Miloslava Vajdlová

Slovosled ve francouzském jazyce z pohledu lingvodidaktiky a jeho výzkum
Sylvie Vondráková

Pohled na metody výuky cizích jazyků 20. století
Šárka Zelinková

Jazykové problémy dětí na prvním stupni ZŠ při výuce angličtiny: výzkumná případová studie
Kamila Žáčková