Argumentace v Prezidentském duelu České televize¹

1. Úvod

Do televizních diskusních pořadů přicházejí politici prosazovat své cíle formou rozhovoru s moderátorem, popř. s jinými účastníky politického dění. Jedná se o dialog veřejný, který je veden především kvůli televizním, popř. také fyzicky přítomným divákům. Politici před publikem propagují svou osobu či stranu v politické soutěži, podporují nebo hájí své činy, přesvědčují diváky o kladných stránkách své politiky. K tomu používají kromě jiných prostředků také argumenty, tedy výpovědi zdůvodňující nebo jinak podporující sporná stanoviska (srov. např. Eemeren – Grootendorst, 2004, s. 1; Klein, 1980, s. 19). Vzhledem k vysoké míře spornosti pozic jednotlivých účastníků a kompetitivnímu charakteru dialogu patří argumentování k důležitým složkám televizních debat.

V tomto článku analyzuji argumentaci v debatě Prezidentský duel, kterou vysílala Česká televize 17. ledna 2013, tedy mezi prvním a druhým kolem první přímé volby prezidenta České republiky. Argumenty zkoumám v kontextu ostatních interakčních aktivit, jež se v tomto dialogu odehrávají, a to v rámci replik jednotlivých mluvčích i sekvencí. Z prostorových důvodů jsou zde představeny jen dva úryvky debaty. Jejich pojítkem je (potenciálně) konfliktní situace vyvolaná moderátorovou replikou ohrožující „tvář“ adresáta (viz Goffman, 1991; Holly, 2001; Auer, v tisku, kap. 14), tj. otázkou obsahující potenciální kritiku jeho politických činů. Analýza bude sledovat, jakými technikami dotazovaný svou tvář hájí, nakolik přitom využívá argumentaci a v jaké míře volí jiné prostředky.

Příspěvek metodologicky vychází z konverzační analýzy (Bergmann, 1994; Auer, v tisku), z analýzy rozhovoru (Brinker, 2001; Brinker – Sager, 2010) a z teorie argumentace (Perelman – Olbrechts-Tyteca, 2010; Kienpointner, 1983, aj.). K propojení těchto koncepcí viz např. Klein (2001).

2. Prezidentský duel

Debatu Prezidentský duel² moderoval Václav Moravec (VM), jejími hosty byli dva kandidáti, kteří postoupili do druhého kola prezidentské volby, Miloš Zeman (MZ) a Karel Schwarzenberg (KS). Debata se konala 17. ledna 2013 od 20:00 hod. (trvala cca 98 min.) v Divadle Hybernia za přítomnosti publika. V přímém přenosu ji vysílala ČT1 a ČT24 a průměrně ji sledovalo cca 1,5 milionu diváků.³

3. Úryvek 1: nepřímá korupce⁴

První úryvek je součástí pasáže věnované souvislostem mezi Schwarzenbergovou prezidentskou kandidaturou a jeho členstvím v současné vládě s předsedou Petrem Nečasem. V první replice moderátor tematizuje Schwarzenbergovu spoluzodpovědnost za kontroverzní akt vlády a poté mu klade silně konfrontační (potenciálně konfliktní) otázku: „Není to politická korupce, kterou by měl prezident republiky odsoudit?“ V otázce je uvedené jednání negativně kategorizováno jako korupce, kategorizace však není obsahem tvrzení, ale otázky, nečiní si tedy plný nárok na platnost, nýbrž je nastolena jako potenciální s výzvou adresovanou KS k jejímu potvrzení, nebo odmítnutí. Vzhledem ke spornosti tématu je evidentní, že moderátor žádá nejen odpověď na tuto zjišťovací otázku (ta bude ostatně s vysokou pravděpodobností záporná, protože KS nechce „ztratit tvář“), ale především očekává argumentaci pro postoj vyjádřený odpovědí, tedy odpověď na implicitní otázku „proč to není (či je) politická korupce?“; v žánru televizní debaty se předpokládá, že konfrontovaný host bude argumentovat. Pokud by KS odpověděl pouze ano/ne, žánrové očekávání vyvolané moderátorovou replikou by nebylo splněno.

Schwarzenbergova odpověď (2) „není to přímá korupce“ implikuje (pravděpodobně nezamýšlenou) interpretaci „je to nepřímá korupce“. Tu ihned vyslovuje moderátor (3), čímž Schwarzenbergovu repliku 2 přerušuje. Daná interpretace je pro KS pochopitelně nevýhodná – ohrožuje jeho tvář, protože ho činí spoluzodpovědným za korupci, byť nepřímou. Diskvalifikační účinek nepřímo potvrzuje smích části publika. Moderátorovu interpretaci proto KS odmítá slovy „není to, není to, říkám“ (2). Následuje jeho argument popírající korupční charakter popsaného jednání (4), jímž KS plní očekávání vyplývající ze spornosti stanoviska. Jedná se o argument analogií: KS popisuje jednání, které je analogické s jednáním, o němž se diskutuje (dále „analogický děj“ vs. „tematický děj“), a určitou kategorizací analogického děje se snaží podpořit své chápání děje tematického.⁵ Zatímco sex za úplatu s prostitutkou je podle něj hodnocen jako něco špatného, sex za hmotný dar v partnerském vztahu podle něj zavrženíhodný není. Adresát má najít souvislost mezi tímto příměrem a popsaným jednáním vlády a poznat, že se v případě vlády nejednalo o nic špatného – nešlo o „prostituci“, tedy korupci, ale zřejmě jen o legitimní „obchod“ nebo „výměnu“ s pozitivními důsledky. Schwarzenbergův příměr tedy implikuje argumentaci: jestliže je sex s prostitutkou za peníze špatný, zatímco sex s partnerkou za náhrdelník je v pořádku, ačkoli se jedná o podobný druh „směny“, je i obchod se Šnajdrem a Fuksou v pořádku, přestože se korupčnímu jednání podobal.

Moderátor však zvolenou argumentaci neratifikuje – odmítá předloženou kategorizaci popsaných aktů jako ne-prostituce, resp. ne-korupce. Nejprve (5) činí explicitním vztah mezi dějem analogickým a tematickým: propojuje přímo aktéra analogického děje (partnerka, která dostala náhrdelník) s aktéry reálné politické události (Šnajdr, Fuksa). Poté (7) se VM přiklání ke kategorizaci, kterou měl argument popřít. V této replice splývá comparans a comparandum Schwarzenbergova argumentu v jedno: ve výpovědi „ale to je nepřímá korupce“ lze chápat zájmeno to jako index k ději analogickému i tematickému. Místo korupce mohl moderátor použít také výraz prostituce, zřejmě z důvodu jisté tabuovosti tohoto slova, resp. jevu, který označuje,⁶ však dává přednost finančnímu výrazu. Výpověď tedy interpretuji jako odmítnutí kategorizace jak děje analogického (ne-prostituce), tak i tematického (ne-korupce). Tuto interpretaci potvrzuje KS v replice 9, v níž na moderátorovo trvání na „korupci“ reaguje opět tematizováním partnerských vztahů, tentokrát formou otázky, která se přímo týká moderátorovy osoby a obsahuje i narážku na jeho sexuální orientaci: „Řekl byste vaší partnerovi nebo vaší partnerce, že todle je korupce?“ KS zde porušuje pravidla žánru televizní debaty dvojím způsobem: jednak klade moderátorovi otázku, ačkoli právo klást otázky má v tomto typu dialogu jen moderátor (viz Čmejrková, 2003, s. 90); jednak se tato otázka netaktně dotýká moderátorových soukromých záležitostí. (KS jí naznačuje, že by si VM mohl „výkon jistých tělocviků“ od partnera/-ky sám „kupovat“.) KS tedy přebírá korupci jako výraz nahrazující prostituci. Moderátor v odpovědi (10) použije opět pojem odpovídající korupci, nikoli prostituci (uplácet).

VM nepopírá relevantnost argumentu, tedy adekvátnost vztahu mezi analogickým a tematickým dějem (netvrdí, že mezi popisovanými praktikami v partnerském vztahu a sporným politickým činem chybí vztah podobnosti), ale odmítá Schwarzenbergovu kategorizaci analogického děje (slovy „ale to je nepřímá korupce“), tedy i platnost zvoleného argumentu. Touto optikou se hroutí argumentační analogie a příměr se pro KS stává kontraproduktivním. Místo popření pro něj nepříznivé kategorizace („politický obchod byl korupcí“) ji svým argumentem nechtěně spíše podporuje: recipient, který podobně jako moderátor chápe výměnu sexu za náhrdelník jako určitý druh (partnerské) prostituce, bude tím spíše interpretovat i kontroverzní politický obchod jako korupci. Argument tedy (částečně, ve vztahu k některým recipientům) působí proti intenci mluvčího, v neprospěch jeho stanoviska. Ukazuje se, že argumentování je riskantní činnost (srov. Kopperschmidt, 2000, s. 8; Kaderka, 2010, s. 120): argumenty mohou nejen podpořit stanovisko, ale také neplánovaně odkrýt jeho slabiny.

V této pasáži se KS pokusil vyvrátit kategorizaci ohrožující jeho tvář mravného a nezkorumpovaného politika. Na pomoc si vzal kontroverzní analogii se sexuální tematikou, která měla přispět k redefinici kritizovaného problému. Nemáme dostatek poznatků o tom, jak jeho argumentaci přijali diváci v sále (někteří z nich ocenili klíčovou repliku 4 potleskem a smíchem) a u televizních obrazovek. Její sníženou přijatelnost (pro určitý typ recipientů) naznačuje pouze reakce moderátora, který ji odmítá jako neadekvátní.

4. Úryvek 2: opoziční smlouva

Zatímco v prvním úryvku KS na otázku bezprostředně odpovídá a tím plní normativní očekávání vytvořené moderátorovou výpovědí (viz Nekvapil, 2002), ve druhém úryvku má sekvence tvořená otázkou adresovanou MZ (13) a jeho odpovědí, resp. odpověďmi, komplikovanější průběh. Navíc zde dochází k aktualizaci komunikačních událostí, které leží mimo samotnou televizní debatu.

Moderátor v replice 11 adresované KS přímo odkazuje ke dvěma externím komunikátům. Zmiňuje vyjádření prezidenta Václava Klause k blížící se volbě, v němž prezident nepřímo podpořil MZ,⁷ a cituje následnou Schwarzenbergovu reakci,⁸ poté žádá o její upřesnění. Těmito odkazy moderátor cíleně zapojuje Prezidentský duel do určité dialogické sítě (viz Nekvapil – Leudar, 2002). Relevantní sekvenční struktura se skládá z Klausova prohlášení (iniciovaného zřejmě novinářskou otázkou), následné Schwarzenbergovy kritické reakce (obě „repliky“ byly zmnoženy citacemi v různých médiích) a sekvence pokračuje v televizní debatě moderátorovou žádostí KS o upřesnění jeho reakce. Po Schwarzenbergově rozvedení kritiky na adresu opoziční smlouvy (12) moderátor vyzývá (13) i MZ, aby se k věci, konkrétně ke vztahu opoziční smlouvy a současné Klausovy podpory, vyjádřil. Podobně jako v předchozím úryvku i tato otázka je pro adresáta kompromitující, staví jej do nepříznivého světla, protože tvrzení o spojenectví s Klausem ohrožuje jeho tvář.

MZ v replice 14 nejprve neodpovídá přímo na Moravcovu otázku, ale vrací se k replikám 11 a 12: reaguje na Schwarzenbergovo vyjádření a vymezuje se proti němu tím, že jeho část označuje za nepravdivou, tvrzení o dlouhodobém spojenectví s Klausem tak částečně zeslabuje. Jedná se o opravnou sekvenci, přičemž oprava je iniciována a provedena komunikačním partnerem (Nekvapil – Leudar, 2002, s. 494n; Auer, v tisku, kap. 13). Poté MZ přechází k tématu Klausovy podpory, na niž byl tázán („a teď k otázce pana moravce...“). Pokouší se zpochybnit, že se skutečně jednalo o podporu jeho osoby, protože jej Klaus nepodpořil explicitně, ale vyslovil jen určité obecné požadavky na prezidenta, kterým odpovídá nejen on, ale i osm milionů dalších lidí. VM jeho repliku přerušuje (15) a namítá, že Klaus své vyjádření vyslovil v kontextu finále prezidentské volby, týkalo se tak jednoznačně jednoho z obou kandidátů; jde o argument podporující moderátorův vlastní výklad a zároveň odmítající jeho zpochybnění Zemanem. MZ neuznává, že tato interpretace Klausových slov je adekvátní, ale reaguje tvrzením: „no dobře, ale to je zásluhou voličů, kteří dali těmto dvěma osobám největší důvěru“ (16). Tato výpověď se evidentně nevyrovnává s Moravcovou kritikou jeho předchozího tvrzení, ale představuje úhybný manévr: MZ sděluje něco, o čem nemůže být pochyb, platnost argumentu je tedy nesporná, informace o roli voličů je však zcela nerelevantní vzhledem ke smyslu předchozí námitky. Tematicky přitom navazuje na obsah poslední klauze moderátorovy repliky (vyjadřuje se k volbě a oběma kandidátům) a formálně obsahuje prvky odmítnutí námitky („no dobře, ale...“), přesto se zcela míjí s komunikačním smyslem Moravcovy výpovědi. Cílem Zemanovy reakce tak mohlo být zmatení moderátora, které by mu zabránilo pohotově reagovat další námitkou (ke strategii zmatení viz např. Schwittala, 2001, s. 1378). VM na tuto nerelevantní výpověď již skutečně nereaguje (důvody samozřejmě mohly být i jiné než zmatení Zemanovou reakcí) a nechává hosta pokračovat v replice.

MZ vzápětí opouští problém adresování Klausovy podpory a věnuje se obsahu jeho vyjádření, tedy tématu života v Československu za totality vs. emigrace. Ztotožňuje se nepřímo s Klausovým stanoviskem, že ten, kdo zde prožil (celý) život, je vhodnější kandidát na prezidenta. Netvrdí explicitně, že nežít zde bylo špatné nebo že emigrace byla zbabělá, ale vypráví příběh svého zvažování a odmítnutí emigrace v r. 1970. Pointou příběhu je patetická teze „proč bych já odcházel, ať oni odejdou“, kterou lze interpretovat nejen jako argument dokládající vlastní heroičnost, tedy jako součást „práce na (své) tváři“ (viz Auer, v tisku, kap. 14), ale také jako argument pro implicitní kritiku těch, kdo emigrovali (tj. zejména KS), protože se neřídili uvedenou zásadou a ustoupili cizí moci. Na tomto postoji je zajímavá vysoká míra implicitnosti: MZ vypráví svůj osobní příběh, jehož smysl ozřejmuje pouze kontext, a proto může implikace svých slov snadno odmítnout jako nezamýšlené, pokud by byl vyzván k argumentaci pro svou pozici (podobně jako to učinil v případě Klausovy podpory v replice 14). Zemanova explicitní kritika Schwarzenbergovy emigrace na základě vlastního rozhodnutí neemigrovat by totiž byla lehce napadnutelná, poněvadž životní situace KS v době jeho emigrace a tehdejší politické poměry byly se Zemanovou situací v r. 1970 těžko srovnatelné. Proto MZ diskvalifikaci svého protivníka jen naznačuje, aby své stanovisko nemusel případně obtížně hájit, ale jen jednoduše popřít tím, že se odvolá na doslovné znění svých výpovědí (viz strategie nepřímého vyjadřování, Kienpointner, 1983, s. 146n).

Na Zemanovu repliku moderátor ani KS přímo nereagují. V následující replice (17) VM odkazuje k otázce 13 a upozorňuje, že na ni MZ neodpověděl. Výpověď lze z funkčního hlediska chápat jednak jako informační otázku, zda si MZ vzpomíná, nač byl tázán, jednak jako opětovnou výzvu k odpovědi, a jednak jako výčitku, že otázka dosud nebyla zodpovězena a normativní očekávání nebylo splněno. MZ otázce nejprve z akustických důvodů nerozumí a VM ji opakuje (z transkriptu vynecháno). MZ poté (20) na otázku 17 odpovídá, ale moderátor začátek jeho odpovědi vyhodnocuje jako chybný (21), jeho repliku proto přerušuje a opakuje svou otázku z repliky 13. Zajímavé jsou přitom odchylky od původního znění: v replice 13 se moderátor ptal MZ na podporu Václava Klause, podle otázky 21 již Klaus MZ podpořil nepřímo. VM touto modifikací reaguje na repliku 14, v níž MZ zpochybňuje, že by jej Klaus svým vyjádřením podpořil. Moderátor tedy adverbiem nepřímo připouští, že Klaus MZ explicitně nejmenoval, ale zároveň ani zde Zemanovu zúženou interpretaci Klausova vyjádření neratifikuje, nýbrž trvá na své interpretaci v modifikované podobě. V další, nedokončené části repliky 21 („protože vy na rozdíl od...“), která se už zčásti překrývá se Zemanovou reakcí, VM pro tuto interpretaci opět argumentuje, navazuje na své zdůvodnění z repliky 15. Následuje sekvence devíti replik (z transkriptu osm z nich vypuštěno), v níž si MZ s moderátorem a poté i s KS úspěšně vyjednává zvláštní podmínky pro svou odpověď, žádá pro ni větší časovou dotaci.

V replice 31 MZ předkládá množství argumentů na podporu opoziční smlouvy. Budu se zde výběrově věnovat jen některým z nich. Z interakčního hlediska se jedná o obranu pozice před Schwarzenbergovým útokem z repliky 12, MZ však na jeho argument nárůstu korupce během opoziční smlouvy přímo nereaguje. Nejprve používá argument běžnosti opozičních smluv v západních zemích, spočívající na vyvozovacím pravidle označovaném jako locus kvantity. Podle něj je jedna věc lepší než druhá z kvantitativních důvodů (Perelman – Olbrechts-Tyteca, 2010, s. 85n) neboli „co je běžné, je i přijatelné“⁹; zároveň je v tomto zdůvodnění určitým způsobem obsažen i argument autoritou, protože západoevropské země jsou v politickém diskurzu běžně kategorizovány jako vzor hodný následování. Tento argument je dále podpořen argumentem nezbytnosti opoziční smlouvy pro menšinovou vládu. Následující výpověď („první opoziční smlouva...“) lze interpretovat jednak jako pokračování locu kvantity, jednak jako implicitní obvinění kritiků opoziční smlouvy z nedůslednosti: také vláda z r. 1996 byla založena na opoziční smlouvě, uzavřené pod patronací Václava Havla. Zahrnut je opět i argument autoritou – MZ se zaštiťuje osobou, která sice pro něj osobně autoritou být nemusí, ale lze předpokládat, že je relevantní autoritou pro mnohé kritiky opoziční smlouvy. Výpověď tedy implikuje argumentaci: jestliže kritikům nevadí „havlovská“ opoziční smlouva z r. 1996, neměli by kritizovat ani smlouvu z r. 1998, kterou podepsaly stejné politické strany. (Přijatelností této argumentace, která kategorizuje uvedené smlouvy jako typově stejné, se zde nebudu zabývat, protože to by přesahovalo možnosti lingvisticky orientované analýzy argumentace. Lze pouze konstatovat, že tyto argumenty nevyvolávají přímou reakci ostatních dvou účastníků debaty.)

Uvedené výpovědi v replice 31 vykazují vysokou míru argumentační kondenzovanosti, resp. polyfunkčnosti, jejich argumentační síla se skládá z více souvisejících argumentů, které se vzájemně podporují. V této replice následují další argumenty pro opoziční smlouvu, kterým se zde z kapacitních důvodů nevěnuji.

MZ v žádné z uvedených replik přímo neodpovídá na moderátorovu otázku 13, resp. 21. Toto komunikační chování svědčí o tom, že MZ vnímá nastolené téma spojenectví s Klausem jako silně ohrožující jeho tvář, zřejmě mimo jiné v souvislosti s aktuálně nízkou popularitou prezidenta krátce po novoroční amnestii. Z moderátorovy otázky proto MZ nejprve vybírá pouze moment, který mu do jeho ideálního sebeobrazu dobře zapadá, a to samotný obsah Klausovy podpory, tedy problém „domácího kandidáta“ vs. „kandidáta odjinud“, aniž by se věnoval tomu, že tato podpora pochází od Klause a jaké k ní mohl mít prezident důvody. Když je opětovně vyzván k zodpovězení položené otázky, vybírá z ní znovu jen jednu část, a to problém opoziční smlouvy, na jejíž obhajobu dokáže předložit množství argumentů. Předchozí vyjednávání podmínek odpovědi (22–30) mohlo sloužit mimo jiné k tomu, aby recipient zapomněl přesné znění otázky a nepoznal tak, že MZ na vlastní otázku znovu neodpovídá. Strategií dekompozice otázky a průtahů se tak MZ snaží skrýt svou neochotu věnovat se pro něj nepříjemnému tématu.

5. Závěr

Na příkladu dvou úryvků z televizní debaty Prezidentský duel byly představeny dvě odlišné strategie komunikačního chování hosta konfrontovaného s otázkou ohrožující jeho tvář. Obě pasáže obsahují moderátorovu výzvu k vyjádření stanoviska a implicitně i k argumentaci pro něj. V prvním úryvku je očekávání splněno: KS na položenou otázku odpovídá a snaží se prostřednictvím argumentu analogií zpochybnit negativní kategorizaci, kterou otázka obsahuje. KS a moderátor však odlišně kategorizují nejen sporné politické činy, ale i problém z oblasti partnerských vztahů („prostituce“ vs. „posílení partnerských vztahů“ v replice 4), který je předmětem analogie, a chybějící průnik hodnocení těchto jevů komunikačními partnery způsobuje moderátorovo odmítnutí argumentu.

MZ volí jinou strategii: na konfrontační otázku přímo neodpovídá, ale vybírá si určitá související témata, která lépe chrání jeho tvář. V situaci, kdy moderátor předkládá pádnější argument, neuznává argumentační převahu svého oponenta, ale volí nesouvisející výpověď, na niž není snadné reagovat. Po opětovné výzvě k zodpovězení otázky pokračuje v předchozí strategii a vyhýbavost své odpovědi se snaží lépe maskovat vyjednáváním zvláštních podmínek pro svou reakci.

Příspěvek představil různé podoby argumentování (a také vyhýbání se argumentaci) jako součást dialogické interakce a zároveň jako jednu z metod sloužících k „práci na tváři“ a k získávání voličských hlasů v rámci televizní debaty.¹⁰