Úvod

Workshop Způsoby zkoumání jazyka jako nástroje ideologie si kladl otázky, jak nejlépe rozpoznat komunikační záměr textů. Zabýval se použitelností různých metodologií a přístupů v analýze diskurzu a zkoumal prostředky, jež jsou využívány pro prosazení určitého pohledu na svět, a toho, jak nejpřesněji analyzovat diskurz. Z dílčích otázek jsem se rozhodl věnovat především té, zda je vůbec možné odhalit skutečný komunikační záměr konkrétních textů, resp. tomu, co je k tomu zapotřebí.

Více než na teorii se chci zaměřit na praktické potíže, které se vyskytují při analýze diskurzu, a na konkrétním příkladu ukázat, nakolik je znalost kontextu důležitá pro pochopení textu a následnou interpretaci.

Kontext v rámci CDA

Zatímco analýza diskurzu je vědním oborem, kritická analýza diskurzu (CDA) je spíše akademickým hnutím, které si klade nejen vědecké cíle. Tak se o ní vyjadřuje např. van Dijk (2004, s. 26) v souvislosti s metodologiemi užívanými v kritické analýze diskurzu: „Any adequate method may be used in CDA research. Rather, CDA is a movement of – theoretically very different – scholars who focus on social issues and not primarily on academic paradigms.“

Pokud tuto definici uplatníme extrémně, lze říci, že v kritické analýze diskurzu je dovoleno vše, pokud to slouží k objektivnímu poznání skutečnosti a poukazuje na nerovnosti ve společnosti, jež diskurz ovlivňují a zároveň jím jsou tvořeny či upevňovány. CDA tak nemá své vlastní metody, nýbrž uplatňuje metody jiných disciplín, resp. analýzy diskurzu jako takové. O různých školách CDA je tedy lépe říci, že uplatňují jiné přístupy, než že používají různé metodologie.¹ To je zřejmé už z charakteristiky jednoho z přístupů, a to diskurzně-historického přístupu k CDA, který je založen na principu triangulace (viz Wodak et al., 2009, s. 9) – diskurzně-historická škola je otevřená různým metodám z různých disciplín a navíc informace získává z různých zdrojů – a k tomu je potřeba započítat i kontext diskurzu.

Právě znalosti kontextu považuji v CDA za klíčové. Podobně se vyjadřuje i van Dijk (1997, s. 11): „In the study of discourse as action and interaction, contexts are crucial.“ Tradičně se rozlišují čtyři úrovně kontextu (srov. např. Wodak, 2001, s. 67):

1. ko-text (bezprostřední textový kontext);

2. intertextový a interdiskurzní vztah mezi promluvami a texty;

3. mimojazykové proměnné – situační kontext (kde se text objeví, v které době, autor textu apod.);

4. širší sociopolitický a historický kontext.

V rámci kontextu také sehrává důležitou roli rozsah vědomostí či znalostí autora/autorů diskurzu, znalosti recipientů (může se překrývat) a navíc samotného analytika – pro analýzu je důležité vědět nejen, co ví autor a recipient, ale také to, co vědí o sobě navzájem. Teprve na základě správného pochopení kontextu a s ohledem na znalosti aktérů diskurzu může analytik přistoupit k samotné analýze a rozklíčování toho, co se říká a co je záměrem řečeného.

Ve své magisterské práci jsem analyzoval kulturní diskurz v lužickosrbském deníku Serbske Nowiny (SN). Šlo o to popsat, jak se v něm píše o kultuře, a především jaké se v něm vyskytují ideologie² a co je tímto popisem tvořeno, přičemž jsem se zaměřil na lužickosrbskou identitu a sebeobraz Lužických Srbů.

V kulturním zpravodajství SN bylo nápadné, že se věnovalo téměř výhradně kulturním událostem, které měly nějaký vztah k Lužickým Srbům. Kulturní události bez takového zřejmého vztahu stály zcela na pokraji a zahraniční kulturní události bez lužickosrbské účasti se v mém korpusu textů nevyskytly vůbec.

Nejenže byla lužickosrbská kultura v centru pozornosti, lužickosrbské události a jejich aktéři byli navíc jako lužickosrbští explicitně popisováni. Nelužickosrbským aktérům pak příslušné atributy chyběly. Samozřejmě byly zastoupeny i opačné příklady, ale tendence byla jednoznačná. To lze názorně ukázat na následujících příkladech:

(1) Mjeztym sydma dźěćaca kniha z pjera serbskeje spisowaćelki Jěwy-Marje Čornakec je tele dny w Ludowym nakładnistwje Domowina wušła.³

(2) Tajki wosud měješe tohorunja njemandźelski nan spisowaćelki Julije Franck.⁴

Zatímco lužickosrbská autorka Jěwa-Marja Čornakec je jako lužickosrbská ozančena, německy píšící Julia Franck příslušný atribut (tedy německá autorka) nemá. Přitom je třeba mít na paměti kontext celé situace – a tady jsme už i u toho, kdo co ví, tedy jaké znalosti předpokládá autor textu u recipientů. Okruh čtenářů SN nemá problémy zařadit Jěwu-Marju Čornakec mezi lužickosrbské autory, a tak lze předpokládat, že užitím atributu je sledován nějaký komunikační cíl.

Jako názorný příklad jsem vybral jeden článek ze SN, který se věnuje prezentaci knihy W kraju Serbow, jejímž autorem je Pawoł Krawc:

Něhdyši Rownjan Pawoł Krawc w Slepom čitał⁵

Swojim korjenjam zwjazany

Slepo (AK/SN). „Njedaloko našeho statoka ćečeše Struga. Jako dźěći smy so w lěću w njej kupali“, powědaše dr. Pawoł Krawc wčera w Slepjanskim kulturnym centrumje wo dožiwjenjach ze swojeho dźěćatstwa. 14 zajimcow jemu napjeće připosłuchaše. Dźensa w Drježdźanach bydlacy čitaše ze swojeje knihi „W kraju Serbow“, w kotrejž přibližuje so swójskim korjenjam w Rownom.

Mać je z nim jeno serbsce rěčała. „Sym stajnje němsce wotmołwjał. Nan rěčeše z nami němsce, tak to tehdy bě“, wón pobrachowacu konsekwencu za serbšćinu wobžaruje. Krawcecy wobsedźachu małe ratarstwo a přidatnje zasłužeše sej nan něšto fenkow w Běłowodźanskej škleńčerni. W Rownom wotrosće Pawoł ze serbskimi nałožkami. Často jemu wowka powěsće powědaše. „Z nich wuchadźeše woprawdźite kuzło,“ so wón dopomina. Nawuknył bě Krawc powołanje wobchadneho železnicarja a pozdźišo poby na oficěrskej šuli w Dessauwje. Wot 1960 bě wón pola wójska a wot lěta 1984 do 1989 bě přistajeny města Drježdźan, pozdźišo direktor wobwodneje akademije z wón dale zwjazanya twarstwo Chośebuskeho a Drježdźanskeho wobwoda. Swojim korjenjam wostanje wón dale zwjazany a serbske stawizny, kotrež tež w swojej knize wopisuje, jeho fascinuja. Hrožace wotbagrowanje Rownoho jeho zněměrnja. „Tu přesadźa so industrija, lobby kapitala. Paruju spjećowanje. Funkcionarojo Domowiny su předpodwólni. Woni dyrbjeli so konsekwentnišo za zachowanje Slepjanskeje wosady zasadźeć.“

Tato událost vypadá na první pohled jako prezentace lužickosrbské knihy lužickosrbského autora, nicméně na základě znalostí základních reálií lužickosrbského světa, kterým se vzápětí budu věnovat, si lze položit otázky, které se kriticky ptají po lužickosrbském charakteru události:

– ve kterém jazyce kniha vyšla?

– ve kterém jazyce proběhla událost?

– mluví autor lužickosrbsky?

V článku je zmíněno nakladatelství Persimplex. Většina lužickosrbských knih ale vychází v lužickosrbském nakladatelství Domowina, a pokud se srbskojazyčné knihy objeví někde jinde, může z toho v některých případech vzniknout i společenská diskuze, jako tomu bylo např. v případě hornolužickosrbského vydání Malého prince.⁶ Persimplex je tady nejzřetelnější vodítko k tomu, abychom mohli srbskojazyčný charakter události zpochybnit. Pokud se podíváme na internetové stránky nakladatelství,⁷ zjistíme, že kniha vyšla pod názvem Das Land der Sorben a jejím autorem je Paul Krautz – máme tu německy psanou knihu a autora s německy psaným jménem.⁸

Další otázkou je, ve kterém jazyce událost proběhla. Už skutečnost, že kniha vyšla v němčině, ukazuje, že také samotné čtení z knihy muselo proběhnout v němčině. Pokud navíc vezmeme v potaz místo, kde se událost odehrála, můžeme o srbskojazyčném charakteru pochybovat. Čtení totiž proběhlo ve Slepu, což je obec na pomezí Horní a Dolní Lužice, v regionu, kde pouze starší generace mluví lužickosrbsky a ani u ní to není samozřejmostí.

Poslední z otázek je, zda autor sám mluví lužickou srbštinou. V textu stojí několik indicií, explicitně však nic vyjádřeno není:

– autor je svázán se svými kořeny,

– vyrostl s lužickosrbskými zvyky,

– babička vyprávěla,

– matka mluvila pouze srbsky, odpovídal německy,

– otec s námi mluvil německy,

– lituje nedůslednosti.

Matka a pravděpodobně i babička s autorem v dětství mluvily srbsky. Na základě faktu, že autor lituje nedůslednosti, a na základě kontextu – na tomto místě způsobu, jak se o neznalosti lužické srbštiny v SN všeobecně píše – lze vyvodit, že autor knihy lužickou srbštinu neovládá.

Shrnutí

Vrátíme-li se tedy k našim třem otázkám, vidíme, že článek, v jehož popisu chybí explicitní vyjádření jazykového charakteru události a který německojazyčnou publikaci překládá do lužické srbštiny, aniž by uvedl znění originální, informuje o události, která byla německojazyčná. Tato charakteristika ale není explicitně vyjádřena, a navíc je potlačena překladem názvu knihy. Bez znalosti kontextu navíc není možné se z textu samotného na stranu té které charakteristiky přiklonit. Autor textu se ale nesnaží urputně zatajit německost události. U čtenářů totiž předpokládá znalosti kontextu a ví, že si čtenáři nebudou událost vykládat jako lužickosrbskou.

Pokud shrneme informace, které jsme získali, vidíme, že událost proběhla v němčině, přestože explicitně to vyjádřeno není, název knihy je uveden pouze v lužické srbštině, přestože kniha vyšla německy a autor lužickou srbštinu aktivně neovládá. Navíc se u čtenářů předpokládá znalost situace, tudíž se jim neprezentuje záměrně nepravdivý obraz světa. Co pisatel článku touto strategií zamýšlí, však již přesahuje téma mé prezentace.

Jak je vidět, k pochopení samotného obsahu textu je potřeba mít širší znalosti kontextu a také povědomí o tom, co účastníci diskurzu vědí jak o události, tak o ostatních účastnících diskurzu. Teprve při zohlednění všech těchto proměnných a pochopení textu je možné přistoupit k podrobné analýze diskurzu a následné interpretaci komunikačních záměrů.