Filozofická Fakulta

Lingvistika Praha 2013

Problematika literárních korpusů jako věrohodného pramene pro diachronní studium verbální zdvořilosti

Lucie Rossowová
Ústav románských jazyků a literatur FF MU
<145940@mail.muni.cz>

Příspěvek k tisku

Abstract :

The purpose of this article is to demonstrate the suitability of literary corpus for linguistic studies, even though its representativeness is sometimes questioned because of the artificiality of the literary speech. The literary and non-literary speaker interaction have very similar features, which makes both of them a suitable material for pragmatic studies of verbal politeness. The linguistic data coming from a literary text can offer us some advantages, which the non-literary text often won’t be able to provide. These are very important for the research of verbal politeness and compensate other limitations of the data we dispose of. The article constitutes a part of a wider work dealing with the situation of the verbal politeness in Spanish language in the nineteenth century. Unfortunately for this research we only have access to written texts originating from this time.

Klíčová slova / key words:

pragmatická analýza, literární korpus, reprezentativnost, verbální zdvořilost

pragmatic analysis, literary corpus, representativeness, verbal politeness

1. Úvod

Tento článek vzniká v rámci rozsáhlejší práce zabývající se verbální zdvořilostí španělštiny 19. století. Práce si klade za cíl zjistit, jakým způsobem byla vyjadřována verbální zdvořilost mluvčími evropské a mexické španělštiny v 19. století. Jedná se tedy o historickou studii, k jejímuž zpracování nás motivuje fakt, že diachronní perspektivě se nevěnuje dostatečná pozornost v současném studiu verbální zdvořilosti. Verbální zdvořilost je pro nás zajímavá tím, že se vlastně jedná o jazykovou kodifikaci společenské interakce a právě studiem této společenské interakce dob minulých lépe pochopíme, jak jsme ve vývoji dospěli k aktuálním jazykovým strategiím a užitím. Potřeba aplikace této historické perspektivy spočívá v tom, že zdvořilost, jako jakýkoliv jiný společenský jev, prochází v jednotlivých historických etapách změnami. Jazykové projevy zdvořilosti 19. století se mohou v závislosti na historicko-společenských změnách lišit od jejich současných jazykových projevů.

Verbální zdvořilost se projevuje jiným způsobem nejen v jednotlivých historických okamžicích, ale její manifestace je jiná také u jednotlivých kultur. Zdvořilost je úzce spjata s konkrétní kulturou, jednotlivé kultury nepoužívají tytéž strategie a formy, ani se neřídí stejnými principy a normami (Bravo, 2010). Rádi bychom prací přispěli ke studiu historické pragmatiky.

Pragmatika chápe řečovou zdvořilost jako schopnost mluvčích umět se vyhnout konfliktům s ostatními, zdvořilost usnadňuje mezilidské vztahy. V naší práci používáme nejpropracovanější a nejvlivnější model zdvořilosti vytvořený Brownovou a Levinsonem (1978; 1987). Podle těchto autorů má každý člen společnosti dvě různé tváře (face) a požaduje, aby byly tolerovány ostatními. Na jedné straně všichni toužíme po tom, abychom nebyli k ničemu nuceni, abychom mohli jednat podle své vůle (negativní tvář), na druhé straně si přejeme, aby si nás ostatní vážili (pozitivní tvář). Verbální zdvořilost slouží právě k tomuto účelu; slouží k tomu, abychom nepoškodili tvář ostatních mluvčích a abychom chránili naši vlastní. Zdvořilostí se dá v mnoha případech vysvětlit odbočení od ekonomické a kooperativní komunikace. Míra zdvořilosti závisí na míře ohrožení tváře mluvčího (Curcó, 1998, s. 130).

V této historické studii je analyzován jazykový korpus skládající se z ukázek psaných dobových pramenů, které jsou bohužel jediným dostupným zdrojem pro diachronní práce. Jiná svědectví jazykového vyjadřování zdvořilosti v 19. století k dispozici nemáme. Jsou to texty různého druhu, převážně dopisy, veřejné i osobní, noviny a také literární díla. K analýze pragmatických jevů jsou zapotřebí dialogy mezi dvěma či více mluvčími a ty se dají nalézt téměř výlučně v literárních textech: divadelních hrách a románech. A právě zde se setkáváme s metodologickým problémem práce. Zásadním problémem historického studia v lingvistice je reprezentativnost vzorků korpusu. Otázkou je, zda literární texty můžeme pro jejich umělost považovat za důvěryhodné prameny pro pragmalingvistické zkoumání a zda je zahrnovat do našeho korpusu.

2. Typy pramenů diachronní lingvistiky a jejich důvěryhodnost

Diachronní studium verbální zdvořilosti jazyka počítá se třemi druhy pramenů (Iglesias Recuero, 2010, s. 373), které jsou i přes určitou historickou vzdálenost jediným dostupným a platným zdrojem informací o stavu verbální zdvořilosti období, které je předmětem našeho studia. Jsou to na jedné straně příručky společenského chování a konverzace, ty jsou však spíše doporučením pro následování a napodobování jistých ideálů než popisem užité praxe, a proto z nich závěry platné pro většinu mluvčích daného jazyka nezískáme. Dalším typem pramenů jsou reálné promluvy zachycené písmem jako dopisy, spisy kronikářů, právní dokumenty, jednání apod. Zde se můžeme často setkat s určitými rutinními formulemi a dalšími stylistickými konvencemi konkrétního žánru. Posledním zdrojem informací o stavu verbální zdvořilosti v minulosti jsou pro lingvistu právě konverzace obsažené v literárních dialozích, vytvořené uměle autory soudobé literatury, především románů a divadelních her. Omezenost pramenů této povahy vyložíme níže.

V každém psaném textu, nejen literárním, chybí další důležité součásti projevu jako intonace, síla hlasu, tón, mimika apod., které pragmatické studium konverzace zjednodušují. Zjednodušují interpretaci promluvy a zdvořilostních záměrů. Historická perspektiva studia nemá žádný prostředek, kterým by tuto překážku překonala. Psaného jazyka se téměř vždy dotkne stylizace a výběr (témat, strategií, gramatických a lexikálních prostředků), tím je omezena spontánnost, která je charakteristická pro mluvený jazyk v běžných situacích.

Literární texty jsou navíc dílem určitého autora a ne odrazem skutečné výpovědi. Promluvy literárních postav, fiktivních mluvčích, které nám slouží k analýze, vytváří autor, on vybavuje postavy jazykovým jednáním, o kterém se domnívá, že odpovídá sociální a psychologické charakteristice konkrétní postavy. Podle autorova uměleckého záměru se na reprodukci jazykového jednání postav aplikují další filtry, jsou také opomenuta určitá témata a situace běžně existující v reálné komunikaci.

V psaném jazyce není možné zcela věrně reprodukovat užití mluveného jazyka, často se proto zpochybňuje reprezentativnost literárních korpusů coby pravdivého zrcadla skutečné dobové komunikace. Přirozenost jazykových vzorků pocházejících z literárních děl je omezena stylizací a uměleckou vytříbeností, které autor na své dílo aplikuje. Umělečtí autoři nabízejí čtenářům a divákům jazykové jednání předem promyšlené a přizpůsobené určitým uměleckým záměrům a konvencím.

3. Vhodnost literárních promluv k pragmalingvistickému studiu

I přes všechna tato omezení, která materiál podrobený analýze má, literární díla vlastní jisté rysy, díky kterým je můžeme považovat za vhodný materiál pro pragmatické studium. Jedná se o rysy společné literární i skutečné konverzaci mluvčích. Jsou to zejména (Iglesias Recuero, 2010, s. 373–374):

    – přesvědčivost: čtenáři popřípadě diváci ve své době snadno identifikovali kontext, ve kterém bylo dílo zasazeno, situace a jazykové jednání postav, které se příliš nelišilo od skutečných jazykových interakcí;

    – povaha diskurzu: literární postavy stejně jako reálné osoby se snaží o to, aby promluvy, které pronášejí, byly v dané situaci vhodné a měly určitou odezvu;

    – závislost na společenských ideologiích: v postavách a jejich projevech se odrážejí dobové ideologie a hodnoty, které mluvčí zároveň vedou k výběru konkrétní jazykové strategie;

    – pestrost situací a společenských hodnot: v literárních dílech se nachází velké množství vzájemných mezilidských vztahů, problémů, společenských rolí atd.

Literární postavy spolu tedy komunikují ve fiktivním světě vytvořeném autorem stejně jako reální mluvčí, postavy mezi sebou užitím jazyka vytvářejí společenské vztahy, kterými jsou vázáni, a čtenáři jejich promluvy interpretují stejným způsobem jako promluvy mluvčích reálného světa. Touto interpretací čtenář získává informace o společenských a citových vztazích mezi postavami.

Fernández Monterdeová (2000, s. 109; překlad LR) uvádí: „V díle, stejně jako mimo ně, mluvčí užíváním jazyka vytváří a mění společenské vztahy, které je spojují. V projevu postav autor kodifikuje informace o poutu, které každou z nich váže k ostatním, a vybízí čtenáře, aby tento projev interpretovali na základě stejných parametrů, jako interpretuje promluvy mluvčích v každodenním životě.“1

Využití literárních korpusů pro diachronní studium tedy obhajuje fakt, že literární postavy vytvářejí a interpretují výpovědi podle stejných principů jako reální mluvčí v běžné konverzaci. Jedná se totiž o napodobování reálné konverzace, a právě pro tuto svoji blízkost se skutečnou interakcí jsou i literární dialogy vhodné k pragmatické analýze.

Rozličná díla navíc poskytují širokou škálu sociálních vztahů a vrstev, která je pro studium vývoje tendencí verbální zdvořilosti nezbytná.

Jedná se o platné promluvy, jelikož jsou vytvořeny dobovými mluvčími, tj. autory, proto se domníváme, že z analýzy literárních zdrojů můžeme vyvodit platné závěry. Literatura je totiž projevem jazyka, a tudíž se v ní aktuální dobové užití odráží. Je to sociální instituce, která reflektuje momentální jazykové preference, protože je vytvářená v určité době aktivními uživateli jazyka (autory) pro jiné uživatele (čtenáře a obecenstvo) tak, aby jí porozuměli. Jen díla, která neobsahují jazykové překážky, jsou úspěšná. Tvůrci literatury jsou schopni zachytit ve svých dílech autentický obraz jazyka doby, ve které žijí a tvoří.

Fowler (1981, s. 7; překlad LR) ve svých esejích nazvaných v originále Literature as Social Discourse uvádí, že „[...] literatura je typem diskurzu, jazykovou aktivitou uvnitř sociální struktury jako další formy diskurzu. Je stejně tak vhodná pro jazykové studium jako všechny ostatní typy diskurzu, např. konverzace, dopisy [...] atd.“.2

V tomto pojetí je tedy na literaturu nahlíženo ne jako na speciální typ jazyka, ale jako na konkrétní užití jazyka, které je vymezeno kontextem, ve kterém vzniká. Literatura je, jako celý jazyk, interakcí mezi mluvčími a je společensky podmíněna.

Jazykové formy použité v konkrétním literárním textu se mohou objevit klidně i v úplně jiném literárním textu, ale zároveň nemusí být omezeny jen na literaturu, mohou se vyskytovat stejně dobře i v textech neliterárních či konverzaci. Tento fakt také dokazuje blízkost literární a skutečné jazykové interakce mezi mluvčími a vhodnost zařazení obou do pragmalingvistické analýzy.

Lakoff a Tannenová (cit. podle Moreno, 2008, s. 413; překlad LR) přinášejí další tvrzení, které odůvodňuje vhodnost literárních textů pro pragmatickou analýzu: „Umělé rozhovory mohou představovat model pro vytváření konverzace – model jazykové kompetence –, k němuž mluvčí mají přístup.“3

Výhodou, která napomáhá kompenzovat omezenou spontánnost literárních slovních interakcí, je fakt, že autoři literatury obvykle doprovázejí dialogy postav přiblížením sociálního kontextu a nabízejí informace o prozodii, gestech a mimice mluvčích, a zjednodušují tak interpretaci dat. Na základě této informace snáze identifikujeme zdvořilostní strategie doby.

Nejvhodnějším žánrem literatury pro pragmatické studium je drama. Jazyk divadelních her je nejvíce interaktivní vzhledem k tomu, že s výjimkou scénických poznámek je čistě konverzační. Proces interpretace navíc usnadňuje právě přítomnost scénických poznámek a hlas vypravěče, který verbální i neverbální chování postav komentuje, a čtenáři, v našem případě analytikovi, napomáhá ke správnému výkladu dialogů. Divadlo navíc vzbuzuje pocit zdánlivé přirozenosti a spontánnosti.

Autoři rozsáhlého článku věnovanému studiu verbální zdvořilosti v Shakespearových dramatech Brown a Gilman (cit. podle Haverkate, 1994, s. 42) říkají: „Dramatické texty poskytují nejlepší informace o hovorovém jazyku doby. […] Čím schopnější dramatik, tím schopněji dovede ztvárnit každodenní život své doby, použitím přijatelné verze soudobého jazyka dodá ději autentičnost.“4

Přes všechna omezení jsou dramatické texty nejlepším dostupným zdrojem informací o pragmatické složce jazyka, v našem případě o jazykových strategiích verbální zdvořilosti, živé mluvčí při diachronním studiu mluvy k dispozici nemáme, a nemůžeme tak sledovat a analyzovat jazykové jednání skutečných respondentů, jak by tomu bylo při studiu současného jazyka, pro který máme reálné ukázky kolem sebe.

Studiu literárních korpusů se v lingvistice věnuje stále více pragmatiků, např. již zmínění Brown a Gilman, Haverkate (1994; 2001), Iglesias Recuerová (2010).

Při naší analýze verbální zdvořilosti používáme teorii řečových aktů, kterou vytvořil filozof jazyka J. L. Austin (1962) a dále rozvinul jeho žák J. R. Searle (1969; 1976). Hlavní myšlenkou této teorie je, že promluvy jsou typy činů, že pomocí slov mluvčí něco konkrétního realizují, nějak jednají. Jedna z věcí, které se dělají slovy, je vytváření, udržování nebo modifikace složitých mezilidských vztahů a totéž se děje i v literatuře. Literární autoři ve svých dílech jazykem vytvářejí a modifikují vzájemné vztahy mezi postavami. Literatura jako projev jazyka toto „konání pomocí slov“ demonstruje. V literatuře jsou navíc přítomny všechny typy řečových aktů podle Searlovy (1976) taxonomie.

Výhodou literárních pramenů pro naše studium je to, že si téměř vždy můžeme být jisti jejich geografickým původem. S problémem původu se setkáváme spíše u neliterárních pramenů korpusu, jako jsou například dopisy. Zde si často nemůžeme být jisti, zda dopis psal mluvčí z Mexika či Španělska. Mexiko získalo nezávislost na Španělsku až ve 20. letech 19. století a korespondence mezi oběma zeměmi byla tedy velice obvyklá, stejně jako přítomnost Španělů v Mexiku. Zmást nás často mohou údaje nacházející se v hlavičce dopisu, protože ne každý dopis napsaný v Mexiku je nutně dílem Mexičana. Tento fakt představuje pro naši analýzu další problém, nesprávné geografické zařazení listiny by vedlo ke zkresleným závěrům.

3. Závěr

V předcházejících řádcích jsme se zamysleli nad problematikou reprezentativnosti jazykových dat pocházejících z literárních textů, a to z toho důvodu, že data této povahy mají být podrobena pragmatické analýze v disertační práci zabývající se stavem verbální zdvořilosti v mexické a evropské variantě španělštiny 19. století.

Z předešlých stran lze jednoznačně vyvodit, že literární texty mohou být analyzovány z pragmatické perspektivy stejně jako ostatní druhy textů. Reálné a literární interakce si jsou velice blízké a sdílejí společné rysy, fiktivní i skuteční mluvčí vytvářejí i interpretují promluvy na základě stejných principů, jazykovým jednáním postav autoři napodobují skutečné promluvy. Doboví autoři jako aktivní mluvčí daného historického období ve svých dílech snadno odrážejí dobové jazykové prostředky a jejich texty jsou ve většině případů zcela srozumitelné pro čtenáře žijící v jejich době právě proto, že autoři napodobují aktuální užití jazyka.

Promluvy pocházející z literárních děl navíc nabízejí analytikovi i řadu výhod, které často texty neliterární nabídnout nemohou. Je to například různorodost společenských vztahů a vrstev, jistota geografického původu, anebo scénické poznámky, které konkretizují komunikační záměry literárních mluvčích, jejichž výpovědi jsou analyzovány, a zjednodušují analytikovi pragmatické složky jazyka výklad výpovědí; ty se tak totiž stávají jednoznačnějšími. Všechny tyto rysy jsou pro studium verbální zdvořilosti španělštiny 19. století nezbytné a kompenzují ostatní omezení dat, která máme pro naše studium k dispozici.

Literatura:

Austin, John Langshaw (2000): Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia.

Bravo, Diana (2010): Pragmática sociocultural. La configuración de la imagen social como premisa socio-cultural para la interpretación de actividades verbales y no verbales de imagen. In: Franca Orletti – Laura Mariottini (eds.), (Des)cortesía en español. Espacios teóricos y metodológicos para su estudio. Roma-Estocolmo: Università degli studi Roma tre – Programa Edice, s. 19–46.

Brown, Penelope – Levinson, Stephen C. (1987): Politeness. Some Universals in Language Use. Cambridge: Cambridge University Press.

Curcó, Carmen (1998): ¿No me harías un favorcito?: reflexiones en torno a la expresión de la cortesía verbal en el español de México y el español peninsular. In: Henk Haverkate – Gijs Mulder – Carolina Fraile Maldonado (eds.), La pragmática lingüística del español. Recientes desarrollos. Amsterdam – Atlanta, GA: Rodopi, s. 129–172.

Fernández Monterde, Cristina (2000): Una aproximación pragmática al estudio del texto literario: propuesta de análisis de Betrayal desde las teorías de la cortesía y de la relevancia. ELIA, 1, s. 107–118.

Fowler, Roger (1981): Literature as Social Discourse: The Practice of Linguistic Criticism. London: Batsford.

Iglesias Recuero, Silvia (2010): Aportación a la historia de la (des)cortesía: las peticiones en el siglo XVI. In: Franca Orletti – Laura Mariottini (eds.), (Des)cortesía en español. Espacios teóricos y metodológicos para su estudio. Roma-Estocolmo: Università degli studi Roma tre – Programa Edice, s. 369–398.

Haverkate, Henk (1994): Forma y estilo en la interacción verbal en La Celestina: La retoricidad de la pregunta retórica. In: Henk Haverkate – Elsa Dehennin (eds.), Lingüística y estilística de textos. Amsterdam – Atlanta, GA: Rodopi, s. 41–54.

Haverkate, Henk (2001): Cortesía y descortesía en los diálogos del Quijote: análisis de la representación de las imágenes positiva y negativa de los protagonistas. Oralia: Análisis del discurso, 4, s. 129–148.

Moreno, María Cristobalina (2008): Análisis diacrónico de la cortesía verbal del español clásico al contemporáneo. In: Antonio Briz – Antonio Hidalgo – Marta Albelda – Josefa Contreras – Nieves Hernández Flores (eds.), Cortesía y conversación: de lo escrito a lo oral. Valencia: Departamento de Filología Española de la Facultat de Filologia, Traducció i Comunicació de la Universitat de València – Programa Edice, s. 410–418.

Searle, John Rogers (1969): Speech Acts. An Assay in the Philosophy of Language. Cambridge: Cambridge University Press.

Searle, John Rogers (1976): A classification of illocutionary acts. Language in Society, 5(1), s. 1–23.

Poznámky

1 „En la obra, al igual que fuera de ella, los interlocutores establecen y modifican las relaciones sociales que les vinculan a través de su uso del lenguaje. En el discurso de los personajes, el autor codifica información acerca del vínculo que cada uno establece con los que le rodean, e invita a la audiencia a que interprete este discurso con los mismo parámetros con que interpreta a sus interlocutores en la vida cotidiana [...].“

2 “[...] literature is a kind of discourse, a language activity within social structure like other forms of discourse. It is as amenable to linguistic study as are all other discourses such as conversation, letters, [...], etc.”

3 „El diálogo artificial puede representar un modelo o esquema para la producción de la conversación – un modelo de competencia – al que los hablantes tienen acceso.“

4 “Dramatic texts provide the best information on colloquial speech of the period. [...] The more skilful the dramatist the more skilful he will be if presenting the normal life of his time, in authenticating the action by an acceptable version of contemporary speech.”

Jak citovat příspěvek:

Rossowová, Lucie (2013): Problematika literárních korpusů jako věrohodného pramene pro diachronní studium verbální zdvořilosti. Lingvistika Praha 2013 [online]. Publ. 10. 7. 2013. Cit. 22. 9. 2020. Dostupné z WWW: <http://lingvistikapraha.ff.cuni.cz/sbornik>.

Text neprošel recenzním řízením. Za obsah příspěvku odpovídá autor.

Sborník příspěvků

Lingvistika Praha

Titulní strana

2013

Obsah

Mluvený projev žáků na 1. stupni základní školy
Gabriela Babušová

Vývoj vypravování u dětí staršího školního věku
Ivana Čepková

Analýza diskurzu v současné francouzské perspektivě
Tereza Klabíková Rábová

Ekvivalence na základě paralelních korpusů na příkladě přechodníků vidu nedokonavého v ruštině
Jana Kocková

Argumentace v Prezidentském duelu České televize
Jakub Kopecký

Odlišnosti apelativních textů v českém a nizozemském jazyce
Eva Krátká

Kvantitativní analýza žánrů v díle Karla Čapka
Miroslav Kubát

Tematická výstavba mluvených komunikátů
Petra Martinková

K slovosledu stálých příklonek ve větách s infinitivem
Veronika Nováková

Ke komparaci klasifikace a výskytu zkratek a slov zkratkových v češtině a němčině
Vratislava Postlová

Problematika literárních korpusů jako věrohodného pramene pro diachronní studium verbální zdvořilosti
Lucie Rossowová

Jazyková situace v Indonésii: Postoj obyvatel k mateřskému a národnímu jazyku zkoumaný technikou spojitých masek
Martina Rysová

Výzkum změn na fonetické úrovni mateřského jazyka při pobytu v zahraničí
Magda Sučková

Nová možnost zkoumání (nejen) zvukové roviny jazyka – korpus Monolog
Veronika Štěpánová

Rozhovor s ministryní Hanákovou v Událostech, komentářích z perspektivy konverzační analýzy a kritické analýzy diskurzu
Kristýna Tesařová

Meze interpretovatelnosti v analýze diskurzu na příkladu článku ze Serbských Nowin
Stanislav Tomčík

Ja-kmenová feminina s alternativním zakončením nom. sg. -ě/0 ve vztahu k deklinačnímu typu píseň (pohled vývojový)
Miloslava Vajdlová

Slovosled ve francouzském jazyce z pohledu lingvodidaktiky a jeho výzkum
Sylvie Vondráková

Pohled na metody výuky cizích jazyků 20. století
Šárka Zelinková

Jazykové problémy dětí na prvním stupni ZŠ při výuce angličtiny: výzkumná případová studie
Kamila Žáčková