1. Úvod

Obsahem tohoto článku je stručný nástin současné jazykové situace v Indonésii a shrnutí dílčích výsledků empirického zkoumání, které bylo provedeno na přelomu let 2012 a 2013 ve městě Makassar na jihu indonéského ostrova Sulawesi. Šetření bylo provedeno tzv. technikou spojitých masek a jeho cílem bylo získání informací o vztahu mluvčích k mateřskému a národnímu jazyku, potažmo ke konkrétní kultuře či společnosti, a odhalení vnímání vlastní identity s ohledem na etnickou příslušnost a národní patriotismus.

2. Jazyková situace v Indonésii, postavení národního jazyka vůči ostatním místním jazykům

Indonéská republika je výrazně multikulturní společností. Podle posledního sčítání lidu, které v Indonésii proběhlo v roce 2010, žije na území tohoto státu bezmála 238 milionů obyvatel, kteří jsou příslušníky více než tří set různých národnostních menšin a uživateli více než sedmi set různých jazyků a dialektů (Hasil sensus penduduk, 2010). Skutečný počet místních jazyků (bahasa daerah) je ovšem jen velmi těžko odhadnutelný. Na jazykové mapě Indonésie z roku 1972 je zachyceno okolo 480 jazyků, z nichž některé mají sto uživatelů (oblast Irian Jaya) a jiné milióny, přičemž nejpočetnějšími jsou javánština (84 milionů mluvčích) a sundánština (34 milionů mluvčích). Aktuální mapa by měla být zveřejněna v letošním roce.

Přesto, jak uvádí také přední indonéský jazykovědec Abdul Chaer, je mnohdy nesmírně složité určit, zda jde v konkrétních případech o samostatný jazyk, či dialekt (Chaer – Agustina, 2004, s. 224). Jako dobrý příklad nám poslouží srovnání indonéštiny a palembangštiny – jazyka, jenž je používán v jihosumaterském městě Palembang a jeho okolí a jeho uživateli jsou téměř čtyři miliony mluvčích. Přestože jde o „variantu“ malajštiny (tj. stejně jako indonéština) a při bližším čtení i laik zjistí, že se od sebe tyto dva jazyky liší jen minimálně, a to slovním zakončením -o typickým pro palembangštinu na rozdíl od indonéského -a, je palembangština vnímána a uznána jako samostatný „jazyk“,¹ srov.:

Indonéština: Uniknya lagi, ada empat pulau yang kedaulatannya dikuasai bersama-sama dengan pemerintah negara tetangga.

Palembangština: Anehnyo lagi, ado empat pulou yang kedaulatannyo di kua soi bersamo-samo dengen pemerintah negara tetanggo.

Přes obecně platné sbližování či splývání jazykových kódů, „jazyků“ na indonéském území přibývá. Nikoliv však z důvodu skutečné jazykové diverzity, ale kvůli symbolické hodnotě každého jednotlivého jazyka. Z hlediska uživatelů je totiž každý místní jazyk nejenom prostředkem komunikace, ale především kulturní hodnotou, symbolem jedinečnosti etnika, či územního celku.

Národním jazykem země je indonéština (Bahasa Indonesia), která byla zformována v rámci nacionálních a osvobozovacích snah Indonésie z područí koloniálních vládců v první polovině 20. století. Na kongresu mládeže, který proběhl v Batávii v roce 1928, bylo definování a užívání jednotného jazyka jedním ze tří hlavních bodů tzv. přísahy mládeže (Dubovská – Petrů – Zbořil, 2005, s. 245–247). Dnes má být indonéština bezpodmínečně využívána v oblastech vzdělávání, oficiální a úřední komunikace, v televizi, tisku a literatuře. V současné době je jejími mluvčími 90–100 % obyvatelstva země,² nicméně většině mluvčích slouží až jako druhý jazyk – jazykem prvním, mateřským je právě některý z oněch sedmi set místních jazyků.³

Tab. 1: Indonéské jazyky s největším počtem mluvčích.

Z funkčního hlediska jsou indonéština a místní jazyky definovány takto:

Indonéština je národním a jednotným jazykem Indonésie. Je spisovným jazykem země, oficiálním jazykem vzdělávání a úředního styku. Je symbolem národní hrdosti a národní identity. Zprostředkovává porozumění a sjednocování národnostních skupin země, je nástrojem komunikace mezi jednotlivými kulturami a oblastmi. Místní jazyky jsou používány na území určité oblasti nebo v rámci jedné etnické skupiny. Jsou symbolem oblastní hrdosti, nástrojem etnické identity a jazykovým zázemím dané kultury. Zprostředkovávají každodenní komunikaci mezi rodinami a obyvateli jedné oblasti a mohou sloužit jako pomocný jazyk při výuce na nižších stupních základních škol. Jsou zároveň jedním z nejvyhledávanějších zdrojů obohacování národního jazyka (Alwi, 2003, s. 7–17).

3. Technika spojitých masek v teorii

Při delším pobytu v Indonésii začne všetečnému pozorovateli vrtat hlavou, kým vlastně obyvatelé této země jsou a jaké je jejich pojetí vlastní identity, zda je pro ně důležitější být považován za Indonésana nebo například za Javánce. Přestože z kulturněantropologických výkladů jasně vychází, že „momentální“ identita každého jedince vychází z momentální situace (Eriksen, 2007, s. 87), tj. například během fotbalového zápasu mezi Indonésií a Malajsií je každý Indonésan pravým Indonésanem, kdežto při každodenním styku bude jeden zdvořilým Javáncem, druhý divokým Bugisem a třetí přívětivým Balijcem, je lákavé položit si otázku, která identita je jim bližší a cennější a jak se tento vztah projevuje vzhledem k používaným jazykům.

Podle Weinreicha (1953, s. 99) je národní jazyk stejně jako národnost v podstatě sadou norem chování a jazyková loajalita stejně jako vlastenectví v člověku vytváří stav duše, v němž je jazyk nedotknutelnou hodnotou. V kontrastu k ostatním jazykům zaujímá nejvyšší místo na hodnotovém žebříčku a pozici toho, který se musí chránit. Spisovný jazyk je tedy ten, který symbolizuje národ, a mateřský ten, jenž v tomto případě symbolizuje národ ve významu určité etnické, kulturní nebo teritoriální skupiny.

Specifickou metodou zkoumání postojů k jazykům, jež nám může pomoci situaci osvětlit, je tzv. technika spojitých masek, kterou do praxe poprvé uvedl Wallace Lambert. Jde o nepřímou formu zkoumání, kdy testované osoby nevědí, co je pravým záměrem šetření. Provedení Lambertovy metody spočívá v tom, že bilingvní mluvčí namluví text pod dvěma maskami, tedy stejný text ve dvou jazycích, případně jazykových variantách. Respondenti následně na základě poslechu hodnotí charakter a vlastnosti „každého“ mluvčího bez vědomí, že jde o tutéž osobu. Výsledkem je získání informací, jakým způsobem byly respondenty hodnoceny jednotlivé nahrávky. Toto hodnocení by mělo odpovídat způsobu/rozdílu ve vnímání použitých jazyků, případně vztahu ke kultuře, etniku či sociální skupině, které tento jazyk reprezentuje.⁴

4. Technika spojitých masek v praxi

Výsledky, které zde budou uvedeny, pochází z města Makassaru, jež se nachází na jižním cípu indonéského ostrova Sulawesi. Obyvatelé této oblasti jsou nejčastěji mluvčími makassaršiny, bugištiny nebo jazyka etnické skupiny Torajů jako jazyka mateřského a indonéštiny jako jazyka druhého. Zkoumány byly postoje k makassarštině a indonéštině a testovanou skupinou bylo přibližně sto vysokoškolských studentů. Tento koncept zkoumání byl aplikován ještě mezi dalšími třemi jazykovými skupinami bilingvních mluvčích, konkrétně v Semarangu na ostrově Jáva, Denpasaru na ostrově Bali a Palembangu na jihu Sumatry. Po vyhodnocení všech dat dojde ke vzájemnému porovnání postojů ke „svým“ jazykům mezi všemi zmíněnými skupinami, v tomto článku však budou zveřejněny jen výsledky makassarské.

Byli vybráni dva bilingvní mluvčí – žena a muž, aby namluvili vybraný text v indonéštině a makassarštině. Dále byl vyhotoven dotazník, který obsahoval seznam dvaceti charakterových či vzhledových vlastností a jejich protikladů a v němž respondenti na základě poslechu zapisovali, jakou měrou (na škále 1–5) jsou jednotliví mluvčí např. vzdělaní nebo nevzdělaní, zdvořilí nebo nezdvořilí, lakomí nebo štědří, mladí nebo staří atp. Jedinou otevřenou položkou byla volba/odhad povolání mluvčího. Přestože se některé opozice vlastností mohou zdát jako netypické či podivné (upřímný–lhář), byly vybírány s ohledem na to, jak se navzájem charakterizují příslušníci jednotlivých etnických skupin (stereotypizace).

V následujících tabulkách je zobrazeno, jak byli po celkovém součtu hodnoceni jednotliví mluvčí. V tabulkách s označením (a) jsou uvedeny odhadované vlastnosti ženy, tedy jedné ženy pod dvěma jazykovými maskami. V tabulkách s označením (b) jsou stejným způsobem zobrazeny charakterové či vzhledové rysy muže. Fialová barva v obou případech charakterizuje mluvčího s makassarskou maskou, modrá s indonéskou. Hodnotit bylo možné v rozmezí 1 až 5, například „nejméně moderní“ až „nejvíce konzervativní“, a míra vlastnosti je také v tabulkách uvedena na této bodové přímce.

Výsledky

Ze zobrazených tabulek je zřejmé, že obecně pozitivněji jsou hodnoceni mluvčí s indonéskou maskou. Žena je však, stejně jako ve výzkumu Wallace Lamberta (1972, s. 305–321), hodnocena pozitivněji, nebo alespoň o poznání méně kriticky než muž. Velmi časté rovněž bylo, že mužský mluvčí byl považován za poměrně mladého a hezkého v případě, že hovořil indonésky, kdežto za spíše starého a škaredého, pokud mluvil makassarsky. Také vlastnosti jako pilná, chytrá, vzdělaná zaostávají u „makassarské ženy“ jen zlomek za „indonéskou“, na rozdíl od muže, který je jako Makassařan více než o jeden stupeň hloupější a téměř o dva stupně nevzdělanější, než když mluví indonésky. Za výrazně sebevědomější je považována žena s makassarskou maskou, „makassarský“ muž je však spíše podceňován. Mluvčí etnických jazyků jsou pak v porovnání s indonéskými obecně pokládáni za mnohem více konzervativní.

5. Závěr

Všechny výše uvedené výsledky víceméně potvrzují očekávaný předpoklad u charakterizace mluvčích spojené se vzděláním, ambicemi, či mírou modernosti – tedy že mluvčí hovořící pod indonéskou maskou bude v tomto ohledu hodnocen výše než mluvčí s maskou makassarskou, jelikož je to právě indonéština, která tyto hodnoty reprezentuje. Jako větší záhada působí skutečnost, že také u vlastností jako dobrosrdečnost, přátelskost, či spolehlivost, jež naopak reprezentují staré dobré pořádky a tradice, je mluvčí s indonéskou maskou hodnocen rovněž pozitivněji, případně je rozdíl jen velmi nepatrný.

Dvojí vysvětlení je nasnadě. První, že obyvatelé Makassaru sami sebe nepovažují např. za dobrosrdečnější či upřímnější než ostatní, přece jen jde o oblast věhlasných námořníků. Pravděpodobnější ovšem je, že mateřským jazykem vybraných respondentů (vysokoškolských studentů) již není makassarština či bugiština ve své původní podobě, ale spíše indonéština s prvky místních jazyků a respondenti se pak v hodnocení pozitivněji přiklání ke standardní podobě jazyka.

Dalším bádáním (zvláště pak vyhodnocením výsledků ostatních ze zkoumaných jazyků) bych ráda potvrdila/vyvrátila hypotézu, že jazyky, jež jsou zároveň výraznými reprezentanty určité kultury (Jáva, Bali), budou použitím techniky spojitých masek respondenty posuzovány (kromě vlastností týkajících se vzdělávání) pozitivněji než indonéština, na rozdíl od jazyků, které jsou víceméně jazyky oblastními (Makassar, Palembang).