0. Úvod do problematiky

Předkládaný příspěvek je zaměřen na výzkum tematické výstavby spontánních mluvených komunikátů dialogického charakteru. V mnoha pracích se lze dočíst, že „zejména v případě spontánního mluveného projevu je ovšem tematická struktura mnohdy značně chaotická, neuspořádaná, málo přehledná, témata se vynořují často náhodně, asociativně“ (Čmejrková – Hoffmannová, 2011, s. 129). Cílem této práce je představit některé metody výzkumu tematické výstavby neformální konverzace mezi blízkými osobami (přáteli, spolupracovníky a známými) a poukázat na to, že tematická výstavba v mluvených komunikátech není chaotická v pravém slova smyslu, jen je potřeba ji zkoumat jinak než na pozadí textů psaných, jak tomu převážně bylo doposud. V návaznosti na českou tradici je prezentována aplikace Danešova (1968; 1974, aj.) aparátu tematických posloupností. Tematickou výstavbu dialogů touto metodou analyzovaly již např. J. Hoffmannnová (1999; 2000) a O. Müllerová (1987; 2000). Druhý aparát, který je stručně představen, je speciálně upraven právě pro výzkum spontánně mluvených komunikátů. Autorkou tohoto aparátu je S. K. Maynardová (1987) a pro výzkum popsaný v tomto článku byl z jejího aparátu převzat element zvaný S-turn (viz dále). V analýze je použit i metodologický rámec A. Leonga Pinga (2005), který navrhuje výzkum tematické výstavby dialogů prostřednictvím upravené verze Hallidayova přístupu k tematicko-rematické výstavbě a inspiroval se také Danešovou teorií tematických posloupností. Z Leongova přístupu jsem do výzkumu implementovala zvýšenou pozornost k rematické linii komunikátu, což se jeví pro zkoumání spontánních dialogů jako klíčové.

1. Metodologický rámec

Každá nedefektní a jinak nemodifikovaná výpověď obsahuje téma a réma jako dvě základní jednotky komunikativní artikulace. Pro potřeby tematicko-rematické výstavy textu Daneš (1985) tuto dichotomii definuje ve značně hrubých rysech (srov. např. Hajičová – Sgall – Buráňová, 1986; Firbas, 1995, a další). Téma představuje to, „o čem se mluví“, oproti tomu réma je tím, „co se o tématu říká“ (Daneš, 1985).

2.1 Metoda tematických posloupností dle Daneše (1968)

Daneš při zkoumání „odkud se témata berou“, odhalil trasu, která je složena z jednotlivých dvojčlenných tematických posloupností (dále TP), které procházejí celým komunikátem. Následně na monologickém textu (odborné přednášce) stanovil základní typy těchto TP; je však nutné si uvědomit, že se jedná o ideální modely či konstrukty (Daneš, 1968; 1985).

2.1.1 Základní typy TP

2.1.1.1 Návazná tematizace rématu

Návazná tematizace rématu je založena na principu, že „réma první výpovědi se stává tématem druhé výpovědi, réma této výpovědi tématem třetí výpovědi atd.“ (Daneš, 1968, s. 133).

Schéma 1: Diagram návazné tematizace rématu.

Při tematizaci nemusí být tematizováno pouze réma, ale také například i celá předchozí výpověď. Taková TP nese název návazná tematizace výpovědi (Daneš, 1968).

2.1.1.2 TP s průběžným tématem

U TP s průběžným tématem téma výpovědí zůstává stejné a jsou k němu přiřazována vždy nová rémata.

Schéma 2: Diagram TP s průběžným tématem.

2.1.1.3 TP s tématem derivovaným z hypertématu

Témata jsou u tohoto typu TP odvozena z nějakého tématu nadřazeného (Daneš, 1968).

Schéma 3: Diagram TP s tématem derivovaným z hypertématu.

2.1.1.4 Rozvíjení rozštěpeného R

Tato posloupnost se od těch předchozích liší v tom, že je to TP vyššího řádu, která uspořádává více posloupností nižšího stupně.

Schéma 4: Diagram TP s rozštěpeným rématem.

Réma se štěpí na několik částí, které jsou následně rozvíjeny po vlastní linii (Daneš, 1974).

2.1.1.5 Tematický skok

Tematickým skokem Daneš (1968) označuje TP s průběžným tématem, které má minimálně v jedné části distanční podobu, je tedy přerušeno výpovědí/výpověďmi, ale dále pak po přerušení navazuje.

2.1.2 Předchozí aplikace Danešova aparátu na dialogické texty

TP na vyšších úrovních rozhovoru (na rovině tematických bloků) zaznamenala O. Müllerová (1976), která v analyzovaném pracovním dialogu spatřuje obdobu těchto tematických posloupností: průběžné téma, tematické odvozování, tematizaci rématu i rozvíjení rozštěpeného tématu. Zkoumání vývoje tématu na nejnižší úrovni (výpovědi) se O. Müllerová (1987) věnuje ze všech rovin nejméně, nepouští se do detailní analýzy, konstatuje pouze, že „lze předem říci (bez dokladů z materiálu), že i zde se uplatňují některé z typů tematických posloupností, ovšem s větším množstvím variant, nepravidelností, modifikací způsobovaných neustálou změnou v situaci dialogu, mluveností, expresivitou atd.“ (Müllerová, 1987, s. 316). Do zevrubnější analýzy se pouští až později (viz Müllerová, 2000).

Z hlediska výzkumu TP v dialogických textech jsou velmi významné dvě kapitoly v monografii Jak vedeme dialog s institucemi (Hoffmannová – Müllerová, 2000), kde autorky aplikují Danešův aparát na tematické jednotky v rozhovoru lékaře s pacientem a v telefonátech na ohlašovnu požáru.

Zejména O. Müllerová (2000) popisuje vzájemné vazby sousedních replik v terminologii Danešových tematických posloupností stejnou metodou jako před lety v pracovním rozhovoru, postupuje tedy od dialogu jako celku přes výstavbu tematického bloku až po tematicko-rematickou výstavbu jednotlivých výpovědí. Významná je parafráze jednotlivých elementů, která napomáhá interpretovat tematicko-rematickou strukturu dialogu:

(Do = Dorotka, L = lékař)

L: tak co Dorotko (=byla jsi nemocná, mělo by ti být už lépe – téma, T) už si lepší? (otázka na réma, R)

Do: no trochu (R)

L: trošku lepší (T) a už chceš chodit do školy? (otázka na R)

Do: no (= ano – R)

(Müllerová, 2000, s. 64)

J. Hoffmannová (2000, s. 122) v telefonátech občanů na ohlašovnu požáru sleduje „hru témat a rémat a zárodky tematických posloupností“. Při ohlašování, že někde hoří, volající velmi často tematizují to, co znají, tedy místo požáru, děj (tedy to, že hoří) umisťují do rématu. Je důležité uvědomit si, že obě autorky určují tematické posloupnosti skrze mluvčí, tzn. že si jsou vědomy toho, že TP v dialozích jsou realizací promluvových jednotek všech účastníků komunikační události.

I J. Alexová (2000) si ve své disertační práci všímá, že „především při kontaktním navazování jednoho tematického celku na druhý se v koherenci textu uplatňují tematicko-rematické struktury textu“. Ve své práci aparát TP aplikovala na spontánní mluvený text, jehož autorku pak poprosila, aby své vyprávění zaznamenala písemně. V mluvenostní i psanostní formě se Alexové v analyzovaných textech jeví jako základní princip posloupnost s průběžným tématem, dále upozorňuje na častou tematizaci předchozích složek výpovědí v mluveném vyprávění a na výskyt derivovaného tématu z hypertématu ve verzi psané.

I přes nesporný význam prací uvedených v této kapitole, nepodává žádná z nich zevrubnou charakteristiku tematické výstavby spontánních komunikátů, jejichž základním stavebním prvkem by byl tematicko-rematický nexus. Všechny dosavadní práce o spontánních dialogických komunikátech se věnují TP spíše okrajově jako doplnění k jinému (širšímu) výzkumnému záměru.

2.2 Metoda tematického vývoje dle S. K. Maynardové (1986)

S. K. Maynardová (1986) se inspirovala aktuálním členěním větným a snažila se přizpůsobit Danešův aparát na spontánní běžnou anglickou konverzaci. S. K. Maynardová při analýze tematické výstavby užívá termíny thematic-turn (T-turn), rhematic-turn (R-turn) a stray-turn (S-turn), které signalizují právě charakter každého tematického bloku. Prostřednictvím vývoje thematic chunks S. K. Maynardová spatřuje tři základní typy TP na úrovni několika replik. Jedná se v podstatě o obdoby Danešovy tematizace rématu, průběžného tématu a tématu derivovaného z hypertématu. Ani jeden z typů nepřináší nový pohled na problematiku, autorka pouze upravila Danešův aparát vizuálně, nikoli fakticky. Přesto se v jejím přístupu vyskytuje jeden element, který by bylo vhodné v dalších výzkumech neopomíjet a naopak mu věnovat zvýšenou pozornost, je jím tzv. stray-turn. Možná by bylo vhodné zvolit jiný výraz než stray, protože se v angličtině toto slovo objevuje převážně v negativní konotaci (blíže viz kap. 4.3 Přerušení tematicko-rematického vývoje).

2.3 Metoda tematické struktury dialogu dle Leonga (2005)

Třetí metodologie, která se stala inspirací pro výzkum v rámci tohoto příspěvku, je ve srovnání s Danešovým aparátem založena na větší pozornosti k rématu. Leong (2005) byl při tvorbě této metodologie pro odhalení tematické výstavby spontánně mluvených komunikátů ovlivněn nejen Danešem (1974), ale také Enkvistem (1974) a v neposlední řadě také B. L. Duboisovou (1987). Autor při rozboru spontánní anglické konverzace nachází několik opakujících se vzorců, které nazývá: 1) boxed, 2) gapped, 3) holistic a 4) multiple.

2.3.1 Rámcový tematicko-rematický vývoj

Boxed development – tento typ vývoje by mohl být přeložen jako rámcový, protože téma navazuje na téma předchozí, stejně jako réma navazuje na předchozí réma. Uplatněním tohoto vzorce se text stává vysoce koherentní. Podkladem pro tento typ se Leongovi stala Danešova (1968; 1974) tematická posloupnost s průběžným tématem, kterou obohatil o návaznost rematické části výpovědí.

Schéma 5: Boxed development / rámcový tematicko-rematický vývoj.

2.3.2 Přerušení vývoje

Leong se inspiroval u B. L. Duboisové (1987), která jako jedna z prvních věnovala větší pozornost přerušení tematické linie (gapped development). Leong toto přerušení dělí na hlavní (major) a vedlejší (minor).

Vedlejší přerušení definuje jako pronikání nějakého vedlejšího tematického či rematického prvku, který není dále v textu rozvíjen – mohou sem být řazeny i nejrůznější parenteze. Oproti tomu hlavní přerušení popisuje jako velmi důležitý element, kdy původní přerušení není pouze jednorázové, ale je dále vyvíjeno, může se také sestávat z několika vedlejších přerušení. V komunikátu se pak objevují přinejmenším dvě oddělené tematicko-rematické linie, které jsou rozvíjeny zvlášť. Tento typ hlavního přerušení může být realizován např. i Danešovým tematickým skokem, je nutno si však uvědomit, že se jedná pouze o jednu možnost realizace z mnoha, které jsou do hlavního přerušení řazeny.

2.3.3 Komplexní vývoj

O komplexním vývoji (holistic development) Leong hovoří v těch případech, kdy je vývoj tematicko-rematické linie uskutečňován nikoli skrze jeden prvek, nýbrž skrze celou výpověď. Tematicko-rematický vývoj se tak stává komplikovanějším.

Leong (2005) popisuje single-to-pair development (T/R – TR), kde téma či réma jsou základem pro tematickou a zároveň i rematickou složku následující výpovědi.

Schéma 6: Single-to-pair development (T/R – TR).

Velmi častým případem komplexního vývoje je i případ, kdy téma následující věty navazuje na téma i na réma věty předchozí. Leong (2005) tuto posloupnost nazývá pair-to-single development, jako vhodný český ekvivalent se jeví tematizace/rematizace předchozí výpovědi.

Schéma 7: Tematizace výpovědi / Pair-to-single development.

Posledním podtypem, který Leong (2005) uvádí u komplexního vývoje, je pair-to-pair development neboli tematicko-rematický nexus v návazném vývoji (TR – TR). U tohoto typu je dle mého názoru velmi obtížné určit, zda se nejedná o rámcový vývoj tematicko-rematické linie. Hranice mezi těmito dvěma posloupnostmi není nijak velká.

Schéma 8: Tematicko-rematický nexus v návazném vývoji (TR – TR) / Pair-to-pair development.

2.3.4 Několikanásobný vývoj

Leong (2005) popisuje několikanásobný vývoj (multiple development) ve dvou podtypech. Celkově hovoří o několikanásobném vývoji v těch případech, kdy je téma a réma několikrát navázáno k jiným tématům a rématům, ne ovšem jen v kontaktní podobě, nýbrž distantně.

Oddělený několikanásobný vývoj (separating development) probíhá ve dvou oddělených proudech, jeden rozvíjí tematickou linii a druhý rematickou linii.

Sjednocený vývoj (integrating development) je takový typ několikanásobného vývoje, kde se rozvíjení témat a rémat velmi prolíná. Text založený na tomto typu vývoje má vysokou míru koherentnosti. Vzhledem k tomu, že několikanásobný vývoj je již jakýmsi dodatečným popisem charakteru tematické výstavby komunikátů, nebyl v následujícím výzkumu zařazen do základních typů ani jejich modifikací.

3. Materiálová základna

Materiálová báze k vlastnímu výzkumu je tvořena deseti spontánními přátelskými dialogy, jejichž účastníci byli s nahráváním obeznámeni. Bylo jim oznámeno, že v blíže nespecifikované budoucnosti budou nahráni. Materiál je tedy plně autentický, autorka příspěvku se nahrávání zúčastnila jako přímý pozorovatel, do dialogů však nikterak nezasahovala. Přítomnost u nahrávání byla důležitá k tvorbě poznámek nonverbálního chování, které nemůže být prostřednictvím diktafonu zachyceno. Respondentům bylo mezi 21 a 68 lety, účastnili se ho muži i ženy. U jednoho dialogu byli maximálně 4 participanti. Témata dialogů byla různorodá, probíraly se partnerské a rodinné vztahy, vtipné příhody či příběhy z dávné minulosti, ale diskutovalo se například i nad servírovanými pokrmy.

4. Vlastní sonda do výzkumu mluvených komunikátů

Tematicko-rematický nexus byl v dialozích určován skrze komunikanty. Je zcela běžné, že jeden mluvčí byl autorem nějakého tématu a druhý mluvčí k němu dořekl příslušné réma.

A: sou různé typy / jakože někdo je hodně pocitový / že na city strašně dá / a intuici / někdo zase je

B: na žrádlo

 (smích všichni)

Po podrobné analýze bylo v deseti spontánních dialozích nalezeno 418 vztahů mezi tématy a rématy, tedy 418 příležitostí určit některou z výše uvedených posloupností. Bylo odhaleno 20 typů tematicko-rematických posloupností a jejich modifikací (viz tabulka níže). Analýza byla založena na určování základních typů tematických posloupností dle Danešova aparátu (1968), při určování byly směrodatné i některé Leongovy (2005) poznámky o relevantnosti rématu ve spontánních dialozích a také byly zakomponovány Leongovy tři typy posloupností. Trochu zavádějící se může zdát výsledek, že nejčastějším principem tematické výstavby se na první pohled jeví tematizace rématu, avšak po zevrubnějším prohlédnutí tabulky lze zjistit, že tomu tak není. Po sečtení procentuálních výskytů průběžného tématu (i distančního charakteru i v rámci rámcového vývoje) se tento typ stává společně s tematizací rématu dominantní. Je třeba uvést, že tyto dva principy byly již v dřívějších výzkumech prohlášeny za dva nejčastější v různých typech komunikátů napříč funkčními styly (např. Dubois, 1987; Rørvik, 2003; Crompton, 2004; Herriman, 2011; Fries, 1995, a další).

Tabulka 1: Procentuální výskyt tematicko-rematických posloupností v deseti dialozích.

4.1 Modifikace klasických posloupností

Kromě základních typů posloupností se v dialozích objevilo mnoho modifikací. Specifičností pro mluvené komunikáty se jeví zejména chybějící réma / chybějící téma, jež lze interpretovat dvojím způsobem. Buď bylo realizováno neverbálně a není zachyceno v komentářích (tomuto problému v budoucnu předejde videozáznam), nebo je realizována tematická otázka na předchozí réma, jak je tomu v následujícím příkladu.

A: to je takový celý / jako se tam na mě sesypou

B: a jaký spolupracovnice ↑

A: jako jeho je je jeho kolegyně / jako účetní co on dělá

Tyto modifikace byly příznačné pro typicky dialogické pasáže rozhovorů. V místech, kde rozhovor oplýval monologickými prvky, tzn. jeden z komunikantů se nepřerušovaně rozhovořil, byl častější výskyt posloupností v klasické podobě, jak je známe z textů psaných.

4.1.1 Réma v tematické výstavbě

Jak vyplývá z tabulky (viz výše), réma má v tematicko-rematické výstavbě velmi významnou roli. Ve spontánních komunikátech bylo možné vypozorovat jedno specifikum, kdy se v 8,6 % vyskytovalo v antepozici a ne v postpozici až za tématem, jak je běžné v psaných textech. Toto předsunutí rématu před téma souvisí mimo jiné se subjektivním slovosledem. Réma se také často stávalo „pojítkem“ mezi jednotlivými tematicko-rematickými dvojicemi, bylo tak možné zaznamenat tzv. průběžné réma. Rematické části se v dialozích také často štěpily, což mohlo být způsobeno např. nedostatečnou větnou perspektivou a realizací byla např. kompletace. Kromě klasické tematizace rématu v mluvených komunikátech dochází k rematizaci tématu, kdy se téma předchozí výpovědi stane základem pro réma výpovědi následující. Může být realizována i rematizace celé výpovědi. Další modifikací je shrnující réma, které navazuje na několik předchozích rémat a jednoduše je sumarizuje.

4.2 Problematika hypertématu

Ve spontánních mluvených komunikátech prostěsdělovacího stylu spadajících do oblasti přátelské a rodinné komunikace hraje beze sporu velmi důležitou roli tzv. hypertéma, jak ostatně ukázaly předchozí výzkumy (Martinková, 2013). Ovšem při určování tematicko-rematických posloupností určit derivovaná témata z hypertématu lze mnohdy velmi obtížně a někdy vztah témat není čistě hyperonymický, proto jsem v tomto příspěvku (inspirována Leongem, 2005) považovala ve všech výskytech tato témata jako průběžná, nikoli derivovaná. Neznamená to však, že by se v dialozích hypertéma neobjevovalo, právě naopak. Velmi záleží jednak na analyzovaných textech a jednak také na přístupu, zda za hypertéma považovat např. partnerské vztahy; pak by se celým dialogem proplétal tento hierarchický vztah, který by však již zastínil některé vnitřní vztahy. Obecně lze říci, že téměř každý rozhovor lze takovýmto nadřazeným tématem zaštítit.

4.3 Přerušení tematicko-rematické linie

Přerušení tematicko-rematického vývoje je častý jev (nejen) v mluvených komunikátech. Díky kombinaci přístupů se tyto S-turns, jak je nazývá S. K. Maynardová (1986), podařilo zmenšit na minimum. Kdybych nepřistoupila k návaznosti rémat dle Leonga (2005), počet přerušení vývojové linie by byl mnohonásobně vyšší (srov. např. Bäcklund, 1992). Těmito zlomy v tematické výstavbě se zabývala již B. L. Duboisová (1987), která ovlivnila Leonga, jenž je pak nazval minor a major gap. Dále se podobnou tematikou zabývali i jiní lingvisté, pro které jsou tyto nezařaditelné posloupnosti tzv. questionable progressions, či ruptures; částěčně k těmto přerušením odkazuje také Hawes (2010) termínem breaks. Přerušení tematicko-rematické linie může být způsobeno mnoha důvody, tato problematika nebyla dosud soustavně zkoumána a popsána. Ve zkoumaném materiálu bylo možné se nejčastěji setkat s těmito dvěma typy přerušení. Derivovaná témata z hypertématu se tedy v neformálních dialozích vyskytují velmi často, zde jsou však pojímána jako typ tematické výstavby vyšší úrovně, kterou se příspěvek blíže nezabývá.

4.3.1 Přerušení na základě komunikační situace

K přerušení nejčastěji dochází na základě nějakého vnějšího vlivu týkajícího se komunikační situace. Komunikant nabídne druhému nějaké občerstvení, omluví se, že zavře okno, dá si telefon do nabíječky apod. V následující ukázce babička (A) vypráví historku, je přerušena žádostí o talířek a následně pokračuje ve vyprávění. Tento typ přerušení je většinou ve formě nějaké krátkodobé odbočky ve smyslu parenteze.

A: spadla mu zlatá korunka do výplachu (smích)

B: (smích) podej to / podej to

C: co mám podat ↑

A: talé

B: taléřek nejaký

A: alebo sem mu dala knedlu // byla / tož sem mu dala knedlu / oharek

4.3.2 Přerušení na základě asociace

K přerušení původní tematické linie v příkladu dochází při zmínce o krizovém manažerovi, jedná se o přezdívku spolužačky povídajících si kamarádek, komunikantovi (C) to asociuje školní prostředí a přivede do konverzace nové téma týkající se absence na přednáškách. Toto téma je pak soustavně rozvíjeno a k původnímu tématu se komunikanti již nevrátí.

A: kdyžtak mě vyfoťte kdybych se dusila / ať mám poslední fotku před smrtí

 (všichni smích)

B: na parte

 (všichni smích)

A: to je pak / co děláte ↑ / my ji fotíme / to je její poslední přání / vy ste se zbláznili / a nemáme tady ani našeho krizového manažera aby nám to zmenežoval

C: no: // ale hrozně málo nás je / oni to furt nějak nechodí nebo jak jako

5. Závěr

Existuje mnoho způsobů, jak zkoumat tematickou výstavbu komunikátů. Za nejvhodnější považuji Danešův aparát (1968) v kombinaci s Leongovou aktualizací (2005).

Závěrem navrhuji při analýze tematické výstavby spontánních mluvených komunikátů užívat termín tematicko-rematické posloupnosti, který se jeví jako adekvátnější (podrobněji viz kap. 4). Tematická výstavba dialogů má svá specifika a je potřeba k těmto komunikátům přistupovat jinak než k textům psaným. Výzkum odhalil, že základními principy při výstavbě jsou průběžné téma a tematizace rématu. Příští výzkumy by mohly (a měly) být věnovány problematice hypertématu, neboť hypertéma ve spontánních dialozích přátelského charakteru zasluhuje podrobnější zkoumání. Další okruhy bádání, které se z dosavadních výsledků výzkumu přímo nabízejí, se týkají zejména oblasti neverbální realizace tematicko-rematického vývoje a podrobnější pozornost by si zasloužil také výzkum přerušení/zlomů tematicko-rematického vývoje.