1.1 Český zápor dlouhodobě právem přitahuje pozornost jazykovědců. Obsáhlou studii mu jako jeden z prvních věnoval Jan Gebauer (1883), z pozdějších jazykovědců zmiňme Františka Trávníčka (1935) a jeho práci o záporkách, publikaci Josefa Vachka (1947) o obecném záporu a stati Jiřího Hallera (1948a; 1948b) věnované českému záporu. Nezbytné je jistě připomenout zpracování slovní čeledi s náslovím ne- ve Staročeském slovníku (1968–2008) a související článek Marty Laichterové (1975) o staročeských syntaktických konstrukcích s ne toliko, netoliko.

1.2 V našem příspěvku se soustředíme na jeden z mnoha aspektů vývoje českého vyjadřování záporu, a to vyjadřování záporu členského u adverbií a adjektiv ve staročeštině a přechod tohoto typu záporu v zápor lexikální.

2.1 Připomeňme si nejprve soustavu českého záporu podle Jiřího Hallera (1948a, s. 36): 1. zápor větný (realizovaný záporovým slovesem přísudkovým), jinak též zápor obecný, 2. zápor členský (realizovaný záporným větným členem, nikoli však přísudkovým slovesem), jinak též zápor částečný, 3. zápor lexikální (lexikalizovaná záporka ne- ve spojení s příslušným slovem).¹

2.2 Spojení staročeského ne s adjektivem nebo adverbiem lze však interpretovat dvojím způsobem, poněvadž staročeské rukopisy neumožňují na základě grafického záznamu vymezit jednoznačně hranice mezi slovy a transkripce textu rukopisu je do značné míry otázkou interpretace editora.

2.3 V zásadě je možné buď číst takováto staročeská slovní spojení s ne- způsobem ne častý, ne často, ne dárný, ne přieliš aj. a hodnotit je jako samostatnou zápornou partikuli ne a příslušné adjektivum či adverbium v platnosti konkrétního větného členu, nebo považovat ne za prefix, číst nečastý, nečasto, nedárný, nepřieliš apod. a vyhodnocovat tyto doklady jako samostatné lexikální jednotky vyjadřující pomocí prefixu ne zápor na úrovni lexikální, nikoli na úrovni syntaktické, jako je tomu u první skupiny dokladů. Jsou ovšem i případy, kdy je zařazení dokladů do jedné z těchto skupin problematické, srov. např. budeť [člověk narozený ve znamení Vah] spravedlivý, ale v své starosti skúpý a lakomý, milosrdný bude, ale nedárný (LékFrantA 152a).²

3.1 Jak jsme naznačili výše, rukopisný zápis staročeských textů není směrodatný pro stanovení hranic mezi slovy. Spojení staročeského ne s adjektivem nebo adverbiem může být graficky realizováno jako záporka ne, která je mezerou graficky oddělena od zbývajícího textu, nebo jako souvislý zápis. Ani jeden grafický záznam nás však neopravňuje k tomu, abychom pouze na jeho základě příslušný doklad vyhodnotili, a to buď jako členský zápor (ve starší terminologii se někdy užívá označení „slovní zápor“), jímž se popírá platnost jen některého větného členu s výjimkou přísudkového slovesa a který je v novočeském grafickém úzu realizován s mezerou mezi záporkou ne a příslušným větným členem, nebo jako zápor lexikální, který se ze záporu členského vyvíjí, když se záporka ne stane součástí slova a vznikne tím nová lexikální jednotka.

3.1.1 Ve staročeském rukopisu proto psaní dohromady ještě neznamená, že jde skutečně o jednu lexikální jednotku: například stč. výraz netoliko je v rukopisech zpravidla psán dohromady, ale často se jedná o spojení členského záporu s měrovým adverbiem toliko (tj. ne toliko – ale viece, srov. Bauer, 1960, s. 82, 266): a zajisté netoliko sě jest tomu diviti, ale tomuto mnohem viece (OtcB 198b; non tantum…, quia multo plus).

3.1.2 Jiným příkladem může být spojení partikule ne a adjektiva tbavý, v němž je argumentem pro vyhodnocení samostatného postavení partikule syntaktická struktura dokladu: partikule ne se totiž vztahuje jak k adjektivu tbavý, tak ke jmennému tvaru snažen: léníť jest, ktož je ne tbavý (netbawy rkp.) a snažen svého dobrého (ŠtítMuz 59b).

3.1.3 Naopak psaní ne v rukopise zvlášť nemusí být směrodatné, pokud jiné argumenty (např. kritérium jednoslovného ekvivalentu, srov. Staročeský slovník, 1968, s. 27n) mluví pro jednu lexikální jednotku s prefixem ne: pro to nečasté (ne czaste rkp.) vídanie (TristB 65a).

3.2 Samotná partikule ne je ve Staročeském slovníku (1968–2008, s. v. ne²) definována jako: 1. ,ne, nikoli‘; popírá platnost následujícího větného členu (jednoduchého, rozvitého n. rozšířeného); před záporným členem zesiluje jeho platnost kladnou; 2. ,ne, nikoli‘; vytváří záporný člen adverz. spojení (větného n. členského); ne tak – jako ,ne tak – jako, ne do té míry – jako, v menší míře – než‘; 3. před předložkovým pádem ,ne, nikoli‘; nabývá platnosti neg. prefixu příslušného jména (tj. dodává mu záp. lexikální význam); 4. ve funkci konj. souřadicí ,ni, ani (ne)‘; slučuje v záporné větě dva n. více členů stejné platnosti.

4.1 Soustřeďme se na to, zda excerpované doklady interpretují ne ve spojení s adverbiem nebo s adjektivem jako partikuli, nebo jako prefix.

Tab. 1: Interpretace ne ve spojení s adverbiem nebo s adjektivem v jednotlivých pramenech.

4.2 Jiří Haller naznačuje rozdíl mezi členským záporem, který znamená popření platnosti významu následující lexikální jednotky pomocí záporky ne, a lexikálním záporem, který vyjadřuje opak významu složky za prefixem ne- (viz Haller, 1948a, s. 27). Odpovídá tomu lexikální význam slov formálně realizovaných členským nebo větným záporem?

4.2.1 Pro ověření použijme jako modelový příklad slovníkovou definici významu adverbia často a stanovme význam lexikálního záporu nečasto a členského záporu ne často pomocí teoretického vymezení jednotlivých komponentů záporu. Často znamená: 1. ,hustě‘, 2. ,často, zhusta, četně, hojně‘, 3. ,nejednou, nezřídka, dosti často‘, 4. v odkazu na předcházející sdělení ,často, opakovaně‘.

4.2.2 Prostým popřením platnosti významu adverbia často pomocí členského záporu vznikají významy ,ne 1‘, ,ne 2‘, ,ne 3‘ a ,ne 4‘, z nichž nás bude zajímat zejména význam 2. ,nikoli ne často, nikoli ne zhusta, nikoli ne četně, nikoli ne hojně‘ a 3. ,jednou, zřídka, nedosti často‘.

4.2.3 Srovnáme-li je s teoreticky možnými významy lexikálního záporu nečasto, který má vyjadřovat prostý součet významu prefixu ne- a složky za prefixem ne-, tj. má vyjadřovat opak významu složky za prefixem ne-, dojdeme u 2. a 3. významu ke zjištění, že nečasto může vyjadřovat význam 2. ,zřídka‘ (jako opak často), ,nezhusta, nečetně, nehojně‘ a 3. ,jednou, zřídka, málo často‘.

4.3 Zásadní otázka zní: Lze říci, že členský zápor označuje nedostatek, omezenou míru vlastnosti (či její platnosti) vyjadřované kladným tvarem následujícím za záporkou ne (přičemž předpokládáme, že záporka ne může popírat platnost v různé míře)? A lze ve srovnání s tím říci, že v lexikálním záporu celý výraz včetně prefixu ne- (ten tu již tvoří součást lexikální jednotky) vyjadřuje opak významu složky následující za prefixem, přičemž tento opak (popření) se uskutečňuje v plné míře?

4.4 Analýzou dokladů ze Staročeské textové banky a z dokladových částí hesel ve Staročeském slovníku docházíme k názoru, že členský zápor a zápor lexikální mají potenciál vyjadřovat podobnou škálu významů a v určitých mezích záleží na interpretaci editora, resp. excerptora, jaký význam bude těmto formám přisuzovat a jak bude přepisovat grafický záznam v rukopisu. Ve slovníkovém zpracování však na sebe pochopitelně více upozorňují jednotky, které jsou hodnoceny jako lexikalizované a jsou transkribovány ve staženém tvaru a zpracovávány jako zápor lexikální.

5.1 Při interpretaci dokladů samozřejmě platí určitá omezení. Jako vodítko lze použít pravidla formulovaná principy Staročeského slovníku k vyčlenění lexikálně významových jednotek ve sporných případech. Zvláště bychom tu chtěli jmenovat kritérium strukturních vztahů (to, zda výraz tvoří lexikálně významovou jednotku, pomohou ukázat jeho synonyma, slova souřadná atp.), kritérium textové varianty a kritérium ekvivalentu jinojazyčné předlohy (srov. Staročeský slovník, 1968, s. 27n).

5.2 Latinská předloha může pomoci rozhodnout se pro jednoslovnou, nebo dvouslovnou interpretaci ne + adv./adj. např. u některých děl Tomáše ze Štítného, u spisů Husových nebo u biblických dokladů (které též v největší míře poskytují i výše zmíněné textové varianty): velmi nečasto řieká [opat] mšě (ŠtítBrigC 57a; rarissime), vy řiekáte tomu poklad, jímž nečasto hýbají a nečasto toho berú užitku (ŠtítBrigC 52a; raro … raro), dar (ducha svatého gl.) když nedarmo (bez peněz gl.) sě dává a béře, dar nenie (neslóve gl.); a svatokupci nedarmo berú; protož daru … neberú. A poňavadž neberú, ani darmo, ani nedarmo komu dáti mohú (HusBludM 209a, ~B, nedarmo … nedarmo … ne nadarmo; ~K, non gratis … non gratis … neque non gratis), pakli zlé učiníš, boj sě, neboť nedarmo mečě nosí [sluha boží] (BiblDrážď R 13,4, ~Lit, ~Pad, ne nadarmo; ~Praž, non enim sine causa).

6.1 Staročeská textová banka odráží v interpretaci dokladů přístup jednotlivých editorů, který je podložen širším náhledem na jazyk příslušné excerpované památky. Vyhodnocení dokladů ve Staročeském slovníku vychází z pohledu na různorodý excerpční materiál dostupný v okamžiku zpracování slovníkového hesla. Slovníkové zpracování hesla buď vyčleňuje lexém jako samostatnou lexikální jednotku, nebo sice lexém uvádí jako samostatnou jednotku, ale připojuje poznámku, že je možné daný lexém číst jako členské spojení.

6.2 Dodejme, že problém nejednoznačného hodnocení příslovečných spřežek pokračuje za hranice staročeštiny a je aktuální i v období novočeském.

7. Také bychom neměli opominout otázku slovního přízvuku. Již Jan Gebauer (viz např. 1883, s. 266) poukazuje na formálně stejné, ale významem odlišné staročeské věty, u nichž musíme předpokládat rozdíl v intonaci. Posuzování vztahu intonace a významu členského/lexikálního záporu však není jednotné: pohybuje se od názoru, že ke vzniku jednoslovných lexémů vedla pouze snaha úsporně vyslovovat opakující se spojení nevykazující sémantickou odlišnost, jako např. v gradačních konstrukcích s lexémem netoliko (srov. Laichterová, 1975, s. 98), až k mínění, že členský zápor realizovaný dvěma přízvuky, a to na partikuli ne a na první slabice následujícího slova, se významem nekryje s lexikálním záporem vyslovovaným jen s jedním přízvukem na prefixu ne-: toho ne často bývá (tj. to nebývá často; to není často, ale nemusí to být zřídka), proti toho nečasto bývá (tj. to bývá zřídka).

Jak prokázala práce na Staročeském slovníku, staročeská slovní zásoba procházela postupným syntetizujícím vývojem (viz Staročeský slovník, 1968, s. 33, § 2.2), během něhož staročeská záporná partikule ne nabývala platnosti negativního prefixu. V těchto změnách nejde jen o lexémy v pozici předložkových příslovečných určení, která jsou popsána ve 3. významu v hesle ne² (srov. zde 3.2; viz též Staročeský slovník, 1968–2008, s. v. ne²), ale i o lexémy v pozici dalších větných členů – příslovečných určení bezpředložkových, přívlastků, jmenných částí přísudku, v nichž spona má tvar kladný. V tomto vývoji syntaktický zápor někdy nelze bezpečně rozlišit od lexikálního a zařazení některých dokladů (zvl. lexémů nedědičský, nehúževný, nedárný) zůstává sporné.