K slovosledu stálých příklonek ve větách s infinitivem

Veronika Nováková
Ústav bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích
<novakverca@gmail.com>

Příspěvek k tisku

Abstract:

The paper presents a brief outline of the enclitics issues and focuses on the word order of enclitics in infinitival sentences. Enclitics in Czech have a rather restrictive word order determined by the Wackernagel’s law. The word order in complex infinitival sentences can be an exception of this law because pronominal enclitics that originate in the infinitival clause can climb to the second position or can stay in the infinitival clause. There are three types of climbing that can occur. First type is that any kind of pronominal enclitics can climb to the second position. With some verbs it seems that only enclitics of third person accusative are allowed to climb and with other verbs only reflexive pronominal enclitics are banned to climb. Analysis based on data from the Czech National Corpus provides us with revelations that verbs of finite clauses share no characteristic feature that would allow or restrict any aforementioned type of enclitic climbing.

Klíčová slova / key words:

příklonky, slovosled, slovosled příklonek, infinitiv

enclitics, word order, word order of enclitics, infinitive

1. K problematice příklonek

V lingvistice jsou příklonky považovány za poměrně stabilní prvek větného slovosledu. Již na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo zformulováno Wackernagelovo pravidlo určující umístění nepřízvučných příklonných výrazů na „druhé pozici“ ve větě, tedy za prvním přízvučným výrazem (Migdalski, 2006, s. 166), se kterým vytváří jeden přízvukový takt (ESČ, s. 477–478). Existuje však poměrně velké množství případů, kdy příklonky nemusí, a často ani nemohou stát na této pozici, nebo přes zachování postavení na druhé pozici ztrácejí některé své vlastnosti.

První problém nastává již u přízvučného výrazu, za který se příklonky připojují. Podle Encyklopedického slovníku češtiny (ESČ, s. 425) jím může být jedno slovo, rozvitý větný člen či spojka, ale i vedlejší věta. Věta s předložkovým výrazem V září jsme se sešli na první schůzce (ESČ) představuje klasický příklad, příklonky jsme a se stojí na druhé pozici a připojují se za první přízvučný výraz. Ve větách, kde je první člen rozvit například přístavkem nebo vedlejší větou a příklonky stojí až za nimi, stále mluvíme o druhé pozici, příklonky už s nimi ovšem nevytváří přízvukový takt. V mluvené řeči se spíše připojují k následujícímu výrazu a ztrácí svůj příklonný charakter, stávají se víceméně předklonkami.

Této proklizi příklonek je možné předejít posunutím příklonky dovnitř věty, obvykle hned za následující člen. K tomu dochází právě tehdy, pokud je první výraz rozvit přístavkem či vedlejší větou, případně pokud je prvním výrazem přechodníková vazba nebo, a k tomu dochází častěji v mluveném projevu, pokud je první člen více rozvitý, dává se přednost zanoření příklonky, aby první přízvukový takt věty nebyl příliš dlouhý. Proklizi příklonek se zde však dává přednost, jestliže by jinak příklonka stála na konci věty (Ertl, 1924, s. 257–267).

Pokud nenastává ani jeden z výše uvedených případů, pak také příklonka může stát za dalším členem po prvním výrazu. Podle Příruční mluvnice češtiny (PMČ, s. 651) můžeme postavením příklonky za tímto členem zvýraznit jeho obsah. Ludmila Uhlířová (1976) v článku K poloze příklonek ve vedlejších větách spojkových upřesňuje, že k předsunutí některého členu před příklonky může dojít jen v tom případě, pokud je tento člen tématem nebo složkou tématu a je zdůrazněn, případně není jednoznačně zřejmý z předchozího kontextu a musí být upřesněn. To je možné ukázat na příkladu Tato škola se vyznačuje tím, že ve třetí třídě se děti začínají učit cizímu jazyku a v páté třídě dalšímu jazyku (Uhl).

Kromě zmíněného zanořování příklonek nebo předsunování členů před ně existují případy, kdy příklonky často stojí mimo druhou pozici i jinde než za dalším členem. O posun příklonek se naopak jedná, jestliže příklonky stojí na druhé pozici a ne mimo ni. Tento případ nastává, jestliže se ve větě objevuje kromě slovesa určitého i další slovesný tvar, na němž také mohou příklonky záviset.

Dále se zabýváme pouze případy, kdy tímto dalším slovesným tvarem je infinitiv.

2. Stálé příklonky ve větách s infinitivem

Souvětí Chtěla bych tě ho naučit milovat tak, jak ho miluju já (ČNK) obsahuje čtyři příklonky závislé na čtyřech slovesech – příklonka bych závisí na určitém slovesu chtěla, příklonka na infinitivu naučit, příklonka ho na druhém infinitivu milovat, ve vedlejší větě pak příklonka ho závisí na určitém slovesu miluju. Všechny příklonky v uvedeném příkladu se posunuly od infinitivů, ke kterým náleží, na druhou pozici ve větách. Existují však případy, kdy k tomuto posunu nemůže dojít. Takovým příkladem je věta Víno mu alespoň pomohlo trochu se uklidnit (ČNK). Pokud by se zvratné zájmeno přesunulo k příklonce mu na druhé pozici, vznikla by poměrně nesrozumitelná věta.

PMČ (s. 651) uvádí, že v komplexních větách s infinitivem záleží postavení příklonek především na modálnosti slovesa v určitém tvaru. Pokud je určité sloveso modální, pak vždy může dojít k posunu příklonek náležejících k infinitivu na druhou pozici ve větě. U nemodálních sloves už podle PMČ záleží na rozvití infinitivu. Pokud na infinitivu závisí méně členů, může převládnout rytmický princip vyžadující přesun příklonek na nejméně přízvučnou pozici ve větě. U infinitivu s více závislými členy pak převládá pravidlo, že výrazy spolu syntakticky související mají být pohromadě. PMČ dokládá toto tvrzení příkladem Měl jsem ho rád, a tak jsem se rozhodl pomoci mu se stavbou chaty (PMČ), kde na infinitivu závisí více členů a příklonka se neposunuje, v protikladu k větě Měl jsem ho rád, a tak jsem se mu rozhodl pomoci (PMČ), kde na infinitivu závisí pouze příklonka a k posunu dochází.

Práce s ČNK však může doložit, jak je tomu v praxi. Pro zjištění údajů jsme využili valenční slovník Vallex, který uvádí celkem 418 sloves (bez rozlišení různých významů), na nichž může záviset infinitiv. Z toho však jen u 111 sloves je možné v korpusu SYN2010 najít případy, kdy se ve větě vyskytují i příklonky závislé na infinitivu. Při našem výzkumu byly brány v potaz pouze příklonné tvary osobních zájmen a reflexivního osobního zájmena, protože jen tyto příklonky mohou záviset na infinitivu. Také byly vybrány pouze doklady, kdy je ve větě určité sloveso před infinitivem. V opačném případě postavení příklonek na druhé pozici nemusí být dáno posunem z jiné pozice ve větě, ale například blízkostí infinitivu.

Všech 111 sloves pak lze rozdělit do čtyř různě početných skupin. Nejpočetnější jsou dvě skupiny, a to slovesa, u kterých dochází k posunu všech typů příklonek závislých na infinitivu, a slovesa, u kterých k posunu vůbec nedochází.

2.1 Posun příklonek

Pokud nezohledňujeme, kolik případů posunu příklonek u jednotlivých sloves je možné v korpusu najít, pak můžeme do první skupiny zařadit celkem padesát tři slovesa. Patří sem všech pět vlastních modálních sloves (chtít, mít, moci, musetsmět). Kromě toho tu je dalších šest sloves modálních v širším slova smyslu (dokázat, dovést, odmítnout, umět,vydržetzdráhat se). Kromě těchto modálních sloves sem typově patří i různá reflexiva tantum (např. bát se, snažit se, troufat si), imperfektiva (koukat, plánovat, toužit atd.) i perfektiva (chodit, přestat, stihnout atd.). Jediné, co tuto skupinu odlišuje od všech ostatních, je, že žádné sloveso nemá obligatorní doplnění. U ostatních skupin se však objevují slovesa s argumentem i bez něj, z čehož vyplývá, že tento rys nelze považovat za definující pro tuto skupinu.

Je také možné dohledat případy, kdy k posunu příklonek dochází i přesto, že na infinitivu závisí další členy, k čemuž by podle PMČ nemělo docházet. Ve větě Ten přátelský úsměv nasměrovaný na mě neznamená, že mi přece jenom plánuje nabídnout doučování (ČNK) závisí na infinitivu kromě příklonky mi i předmět doučování. Ve větě Blížil se teď k Everettovi, který s hrůzou zjišťoval, že pan Gaunt mu nepochybně zamýšlel položit ruku na rameno (ČNK) to je kromě příklonky mu i předmět ruku a příslovečné určení na rameno.

2.2 Bez posunu příklonek

Druhá, již zmíněná skupina sloves, u kterých nebyl nalezen žádný případ posunu příklonek na druhou pozici, obsahuje podobné množství sloves jako první, a sice čtyřicet šest. Více než dvě třetiny sloves zde mají obligatorní argument, z toho polovina má předmět v dativu (např. bránit, líbit se, přikázat, zdát se) a druhá polovina (např. donutit, lákat, uslyšet, zajímat) předmět v akuzativu. Slovesy bez doplnění v této skupině jsou například hrnout se, obnášet, skočit, zaváhat. Patří sem i dvě slovesa, která mohou mít modální charakter (slušet sesvádět). Omezuje se tím předpoklad, že u modálních sloves vždy může dojít k posunu příklonek, a ukazuje se, že se tento předpoklad týká pouze vlastních modálních sloves, která jsou všechna v první skupině, avšak netýká se modálních sloves v širším slova smyslu.

2.3 Posun příklonek kromě se

Kromě těchto dvou krajních skupin můžeme ještě vyčlenit dvě skupiny, v nichž dochází k posunu jen některých typů příklonek. Jednu takovou skupinu tvoří slovesa, u kterých dochází k posunu všech příklonných tvarů osobních zájmen kromě zvratného zájmena. Podle Jakuba Dotlačila (2004, s. 82–83) k posunu příklonného zájmena nemůže dojít, pokud je infinitiv v pozici subjektu. Na základě dat z korpusu můžeme do této skupiny zařadit devět sloves, z nichž jen u jednoho se vyskytuje infinitiv na pozici subjektu, a sice u slovesa podařit se. Toto sloveso tedy jako jediné odpovídá Dotlačilově předpokladu. Ve větě Vzpomínám si, kolikrát jsem přišla a doufala, že se mi podaří odtrhnout od práce, kterou sis přinesl domů (ČNK) příklonka závislá na infinitivu stojí na druhé pozici. Oproti tomu ve větě Jednu chvíli jsem si myslel, že se mu podaří jednu ruku si osvobodit (ČNK) příklonka si zůstává u infinitivu.

Na další slovesa se však infinitiv jako subjekt nevztahuje. Patří sem kromě slovesa podařit se další dvě slovesa s dativním předmětem (dovolitkázat) a dvě slovesa s akuzativním doplněním (rozhodnout a žádat). Dalšími slovesy bez doplnění jsou obtěžovat se, přát si, vydat se a vypravit se.

2.4 Posun třetí osoby v akuzativu

U poslední skupiny sloves dochází pouze k posunu příklonných tvarů osobního zájmena třetí osoby v akuzativu. Podle Dotlačila (2004, s. 79–82) k tomuto typu posunu dochází u určitých sloves, která disponují vlastním předmětem v jakémkoliv pádě. Čtyři slovesa, která jsme zařadili do této skupiny (dařit se, doporučovat, pomáhatpovést se), mají všechna obligatorní dativní doplnění, a odpovídají tedy podmínce, která u tohoto typu omezuje posun příklonek. Slovesa s obligatorním předmětem se však objevila i v jiných skupinách, konkrétně již zmíněná slovesa dovolit, kázatpodařit se s dativním předmětem patří do skupiny, u níž nedochází k posunu pouze zvratného zájmena, zatímco u dalších sloves s dativním (např. bránit, nabídnout, vadit, zdát se) či s akuzativním předmětem (např. bolet, najít, přinutit, zlákat) nebyl zaznamenán žádný posun příklonek.

Sloveso pomáhat, které je řazeno do této skupiny, by zároveň mohlo patřit i do první skupiny, v níž dochází k posunu všech příklonek. Příklady s vyjádřeným předmětem u určitého slovesa A dobrák Ridgeway mi ho pomáhá uskutečnit (ČNK), To nám pomáhá udělat si přehled o personálu a o pokojích, které jsou hotové (ČNK), v nichž dochází pouze k posunu příklonek třetí osoby v akuzativu, můžeme porovnat s větou bála se, že bych mohl třeba usnout, tak pomáhala udržovat vzhůru (ČNK), kde není vyjádřen předmět a dochází k posunu i jiných příklonek. Zařazení tohoto slovesa tak záleží právě na tom, zda má vyjádřen předmět, či ne. Jako jediné tedy odpovídá Dotlačilovu pozorování.

3. Závěr

Z dat dostupných díky Českému národnímu korpusu je tedy zřejmé, že naše současné poznatky o chování příklonek ve větách s infinitivem jsou nedostatečné a zřejmě i nepřesné. Určitá slovesa s obligatorním doplněním, u kterých by podle Dotlačila mělo docházet pouze k posunu příklonného tvaru osobního zájmena třetí osoby v akuzativu, se neomezují jen na skupinu sloves s tímto typem posunu příklonek, ale u některých sloves s doplněním dochází k posunu i ostatních typů příklonek kromě reflexivního osobního zájmena nebo u nich nejsou žádné doklady o posunu příklonek.

Stejně tak u skupiny sloves, u kterých nedochází k posunu pouze reflexivního zájmena, zřejmě nefiguruje žádný společný rys, který by mohl být považován za podmínku bránící posunu tohoto typu příklonek.

Přesné, i když neúplné, se zdá být pozorování PMČ ohledně modálních sloves, alespoň pokud se týká pouze vlastních modálních sloves. Kromě těchto sloves ale dochází k posunu všech typů příklonek u mnoha dalších sloves a ani infinitiv s více závislými členy zřejmě není překážkou pro posun příklonek na druhou pozici.

Literatura:

Dotlačil, Jakub (2004): The Syntax of Infinitives in Czech [nepublikovaná diplomová práce]. Tromsø: Det humanistiske fakultet – Universitetet i Tromsø.

Ertl, Václav (1924): Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek. Naše řeč [online], 8, s. 257–267. Cit. 15. 3. 2013. Dostupné z WWW: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1189>.

ESČ: Karlík, Petr – Nekula, Marek – Rusínová, Zdeňka (eds.) (2003): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Migdalski, Krzysztof Marek (2006): The Syntax of Compound Tenses in Slavic. Utrecht: LOT.

PMČ: Karlík, Petr – Nekula, Marek – Pleskalová, Jana (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Uhlířová, Ludmila (1976): K poloze příklonek ve vedlejších větách spojkových. Naše řeč [online], 59, s. 184–190. Cit. 15. 3. 2013. Dostupné z WWW: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5926>.

Prameny:

ČNK: Český národní korpus – SYN2010 (2010) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK v Praze. Dostupné z WWW: <http://www.korpus.cz>.

ESČ: Karlík, Petr – Nekula, Marek – Pleskalová, Jana (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

PMČ: Karlík, Petr – Nekula, Marek – Rusínová, Zdeňka (eds.) (2003): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Uhl: Uhlířová, Ludmila (1976): K poloze příklonek ve vedlejších větách spojkových. Naše řeč [online], 59, s. 184–190. Cit. 15. 3. 2013. Dostupné z WWW: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5926>.

Vallex 2.5 Valency Lexicon of Czech Verbs (2007) [online]. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky MMF UK v Praze. Dostupné z WWW: <http://ufal.mff.cuni.cz/vallex>.