„To, jak autor hovoří, o něm vypovídá víc než obsah jeho projevu.“
(R. Amossy)

V tomto příspěvku se budeme věnovat několika vybraným aspektům analýzy diskurzu, a to v pojetí současné francouzské školy, která je specifická a do jisté míry odlišná od dominantní tradice anglofonní. Analýza diskurzu, kritická analýza diskurzu nebo diskurzivní analýza, příp. lingvistika diskurzu jsou, spolu s akcentem na pluridisciplinární přístup, evidentně neustále a snad i nezbytně v centru pozornosti humanitních věd. Není pochyb o tom, že v různých pojetích i disciplínách je analýza diskurzu pojímána značně různorodě.² V současné francouzské perspektivě je (dle autorů slovníku nazvaného přímo Dictionnaire d’analyse du discours, Slovník analýzy diskurzu) chápána jako samostatné, třebaže velmi heterogenní odvětví, které se (leckdy nesnadno) konstituovalo zhruba během posledních 40 let na základě sociologie, rétoriky, teorie argumentace, konverzační analýzy, etnometodologie, pragmatiky a dalších vědních disciplín. Transverzální a neustále se rozrůstající obor je dle autorů „stále ještě v začátcích, ale poprvé v dějinách bere v potaz skutečný celek řečových aktivit, od nejběžnější dennodenní komunikace přes produkci masových médií k nejoficiálnějším projevům“ (Maingueneau – Charaudeau, 2002). Tímto způsobem může diskurzivní analýza nejen sloužit k rozboru textů, ale také pomáhat analýzám orientovaným více politicky, sociologicky aj. – rozkrývat emocionální a hodnotovou orientaci příslušných textů. Je použitelná v analýze literárních textů, projevů každodenní komunikace i mediálních textů, které zejména v dnešní době poskytují obrovské množství nesystemizovaných dat. Přímo tzv. francouzská škola analýzy diskurzu spadá do období 60.–70. let, kdy své práce orientované na politický diskurz publikoval zejména Michel Pêcheux. Konstitutivní a u nás dostatečně známé jsou práce Michela Foucaulta, Rolanda Barthesa, méně také Émila Benvenista či Michaila Bachtina, který sice nebyl Francouz, vědeckému světu ho nicméně objevila Julia Kristeva. V současné době (se začátkem zhruba v 80. letech, s velkou zásluhou Oswalda Ducrota, stále činného a stále jako velké autority oboru) pak hovoříme spíše o francouzských tendencích (Maingueneau – Charaudeau, 2002, s. 201; Maingueneau představuje rovněž klíčovou osobnost oboru), které jsou charakteristické především zaměřením na analýzu textové organizace diskurzů, na projevy subjektivity a prvky komentování vlastní řečové aktivity (énonciation) a argumentaci. Takový přístup se stýká s pragmalingvistikou a v návaznosti na francouzskou tradici často také se sémantikou, novou rétorikou, filozofií jazyka (v důsledku ale i se stylistikou). Vedle ostatních směrů (frankofonní) analýzy diskurzu, tj. např. diskurzu chápaného jako sociální interakce nebo diskurzu ve smyslu ideologického/mocenského působení jazyka jsou tedy určujícím rámcem k chápání analýzy diskurzu především francouzské tradici nejvlastnější „sciences du langage“, které akcentují jazykovou složku diskurzu a jeho textovou výstavbu spolu s kontextem komunikace.

Mezi analýzou diskurzu a vědami o jazyce nicméně existuje jistý rozpor: zatímco totiž v pojetí analýzy diskurzu je význam určován, ba dokonce vnucován příslušným diskurzem, jeho požadavky a pravidly, které ovlivňují výpovědi (a subjekt tudíž nemá kontrolu nad sdělováním), pak vědy o jazyce akcentují diskurzivní moc mluvčího, který projevuje svou intenci, postoj či záměr, přičemž text skrytě či explicitně pracuje také s rolí adresáta. Např. Jean-Michel Adam proto navrhuje zachycovat ve struktuře jazyka stopy (traces, srov. zde s Jacquesem Derridou), které subjektivitu umožňují zachytit (na nichž ulpívá), a ty dále interpretovat.

Diskurz

Jak již bylo řečeno, v souvislosti s poněkud fuzzy pojmem diskurz je možné uvažovat o mnoha směrech jeho výzkumu, v závislosti na daném humanitněvědním oboru a také konkrétní výzkumné tradici. Jsme toho názoru, že čím je dnes pojem diskurz v sociálních vědách užíván častěji (netýká se tedy zdaleka jen lingvistiky nebo mediálních studií, které jsou především v centru našeho zájmu), tím je definice, obsah a rozsah pojmu širší a různorodější, přičemž se zdá, že je pro téměř všechny humanitní vědy v podstatě nezbytný. Představované pojetí diskurzu je pragmatické, parolové (nikoliv tedy systémové, languové), bere v potaz komunikační kontext a jeho zamýšlený účinek, jeho užívání a účinnost. Kraus (2008, s. 112) v této souvislosti hovoří o textu s atributem, o jazyce v kontextu. Ve francouzské perspektivě má diskurz, také pro terminologické překrytí s promluvou, proslovem, projevem, textem ještě širší východiska a možnosti užití. Dále se zaměříme na jeden z významů pojmu diskurz, a sice v protikladu k tzv. historii.

Diskurz – histoire

Nástrojem k určení základní typologie promluvy, dvou promluvových režimů by mohlo být rozlišení textů jako tzv. diskurzu a  historie. Émile Benveniste (1966), autor této opozice, původně rozeznával dva protikladné útvary na základě užití přítomného, aktuálního času, kdy se hovoří za použití osob já a ty v případě diskurzu, a historii s časy aorist, imperfektum a plusquamperfektum. Dnes se tento protiklad používá spíše ve vztahu mluvčího k promluvě: zatímco historie (nebo také récit³) se tváří, že se „vypráví sama“, že autor je zcela v pozadí a vyprávění je objektivizované, neosobní, přičemž v podstatě všechny známky přítomnosti mluvčího i adresáta a okolností vzniku textu jsou potlačeny, pak diskurz (promluva) svého původce přiznává, pracuje s modalizací výpovědi, deiktickými prostředky a subjektivitou textu. Toto dělení (které má ovšem své limity) může být jako model aplikovatelné pro studium povahy zpravodajských a publicistických textů, posuzování míry jejich subjektivity, persvazivního účinku a řečových strategií autorů. Informační složka zpravodajství, které má přinášet objektivní a pravdivé informace a jehož texty by měla charakterizovat neutralita, nestrannost, vyváženost a nezaujatost, by se měla teoreticky chovat jako struktura Benvenistovy historie. Struktura zpravodajského textu, jehož dominantní funkcí má být informovat příjemce o nějaké události za dodržení podmínek neutrality, nestrannosti a vyváženosti, se tak v ideálním případě blíží struktuře, kterou Benveniste popsal jako historii. V případě publicistického textu typu komentáře/úvodníku je informační báze doplněna o funkci interpretační, o názory, persvazi a získávání, a může si tak „dovolit“ formu Benvenistova diskurzu. Toto schematické dělení ovšem naráží jednak na obecně subjektivní a vágní povahu jazykové komunikace, jednak na současné překračování původně definovaných stylových norem publicistických komunikátů. Je totiž nepopiratelné, že s rozvojem nových médií se čím dál více prosazuje, kromě již popsaných fenoménů, jakými je bulvarizace, celebritizace, infotainement aj., také s nimi související subjektivizace mediálního diskurzu a přibližování zpravodajství stylu publicistickému. V tomto kontextu je třeba uvažovat i o opačném trendu, a sice objektivizaci publicistiky (viz Koren in: Rábová, v tisku). Nakonec je zřejmé, že se jedná o ideální modely, a tak se oba vždy kombinují, ani jeden neexistuje jako zcela čistý typ. Vzhledem k jejich povaze mnohem častěji vstupuje diskurz, tj. text s výraznými subjektivní prvky, do historie.

Subjektivita a „énonciation“

Rádi bychom také velmi stručně připomenuli aspekty, které se váží k frankofonní výzkumné tradici tzv. énonciation, promluvy. Většina z níže uvedených konceptů je známa a aplikována i v našem prostředí, máme však za to, že není zcela běžné jejich užívání při deskripci diskurzu/diskurzů. Jejich společným jmenovatelem je v podstatě konstruování, resp. odhalování subjektivity, o níž už byla řeč, různými způsoby vepsané do textu. Uvedeme je nyní ve výčtu: Patří sem tedy autorství a jeho známky v textu (ale stejně tak i otázka příjemce, neboť to, pro koho se píše, ovlivní to, jak se píše), tzv. orientovanost textu, užití deiktik (ve francouzské tradici ne zcela odpovídající pojem „embrayeurs“) a zájmen. Dále se jedná o tzv. polyfonii a dialogičnost, která zaujímá ve frankofonních analýzách velice důležité postavení. Neméně významná je rovněž otázka étosu, tzv. toposů, presupozic a implikatur a implicitních významů a v neposlední řadě také argumentace a s ní spojených textových konektorů nebo také intertextovosti a interdiskurzivity. Jak vidno, témat je mnoho, přičemž každé z nich je samo o sobě velice rozsáhlé; jejich hlavním a společným pohledem je nicméně vize, že jazyk, a tím pádem i diskurz je vnímán jako aktivita subjektů vepsaných do různých diskursivních situací (Maingueneau in: Koren – Amossy, 2002) a promlouvající subjekt se zmocňuje jazyka ne jednoduše proto, aby hovořil o světě nebo o sobě, ale také aby působil na toho, na koho se obrací (Koren – Amossy, 2002, s. 156), jinými slovy se zde vychází z argumentativního, nikoliv primárně referenčního pojetí komunikace. Obecně lze říci, že výzkum énonciation neboli promluvy se věnuje především známkám zaujetí názoru, stanoviska nebo hodnotového soudu, mluvčím explicitně či implicitně vyjádřeného. Mluvčí představuje a „doporučuje“ svou vizi světa, věcí, ostatních i sebe. Je evidentní, že už to, jaké prostředky k uchopení reality (za nás tedy spíše k přesvědčení komunikačního partnera) mluvčí volí a jak je uspořádává, je samo o sobě příznakové. Výběr a uspořádání jednotlivých výrazů a promluv není „nevinné“, sám výběr/volba označení, pojmenování a kategorizace jevů je příznakové a konstruuje osobitý svět textu a orientované, subjektivizované vidění světa. Podle Catherine Kerbrat-Orecchioniové (1980) i jen prosté informování je konativní, neboť se jedná o snahu, aby adresát porozuměl a přijal informaci; podobně ani výpovědi „čistě“ referenční tak nejsou pragmaticky neutrální, ale vždy je v nich vepsán obraz obou komunikačních účastníků. Posuny ve výsledném chápání textu při odlišném zpracování téhož tématu jsou pro analýzu diskurzu taktéž velmi důležité. Texty tak poskytují vždy odlišně „orientovanou vizi reality“ a jistým způsobem argumentují (Koren – Amossy, 2002, s. 158). Některé jevy jsou tak např. představeny jako nepopiratelné, aniž by byly jakkoliv dokazovány. V terminologii diskurzivní analýzy se jedná o „transformaci pojmenování v argument v kontextu sociální debaty“ (Koren, 1996, s. 159).

Konektory

Nakonec věnujeme ještě poznámku jednomu z naznačených témat, a sice konektorům, jimž je věnována obzvláštní pozornost už proto, že francouzština jako analytický typ jazyka s jinou stavbou než čeština jich užívá mnohem více. Pro francouzský text obecně jsou tyto jednotky nadmíru důležité a typické, je na ně kladen značný důraz při výuce stylizace a psaní textů; pro český text jsou nicméně podstatné neméně, ačkoliv jim škola tak velkou pozornost (někdy ke škodě věci) nevěnuje. Tyto drobné elementy totiž mnohdy představují klíč k porozumění celkové povaze textu, k jeho výslednému vyznění. Pro francouzsky psané texty to platí dvojnásob, neboť vždy (řeč je zde o mediálních textech souvislých apod., nikoliv o textech chatu, blogu, SMS zpráv nebo e-mailu, které se i ve francouzštině vyznačují zcela jinou syntaxí, lexikem atd.) velmi pečlivě pracují se spojovacími výrazy několika řádů (někdy ovšem dojde také, vzhledem k celku textu, k použití dokonale matoucímu). Připomeňme zde, že pozornost kladená na takové prvky je založena primárně sice na jazykové analýze textu; povaha, užití a četnost těchto jednotek nicméně má vliv na celé poselství textu, na jeho recepci, a tudíž tato analýza rozhodně patří do šíře pojaté analýzy diskurzu. V jejím rámci je třeba studovat tyto jednotky nikoliv pro ně samé, ale právě pro jejich vliv na celkovou povahu a argumentaci textu.

O konektorech jako o kategorii „diskurzivních výrazů“ a jednotek, které zajišťují koherenci mezi promluvami, v nichž spočívá síla, duše a život textu/diskurzu, hovoří už Nicolas Beauzée v 18. století. Již zmíněný Oswald Ducrot pak zakládá studium příslovcí, spojek a spojkových výrazů právě v pragmatické perspektivě, v souvislosti s tzv. argumentací v jazyce.

O konektorech můžeme uvažovat v několika směrech. Konektory jako spojky a spojkové výrazy řekněme prvního, druhého a třetího řádu v rámci organizace textu – mezi jednotlivými jednotkami, větami a souvětími a mezi částmi textu. V tomto případě se jedná o prostředky textové návaznosti zajišťující koherenci a kohezi textu. Některé z těchto výrazů slouží nejen strukturaci textu, ale hrají také roli významotvorných jednotek, subjektivizujících elementů (to znamená, jinak řečeno, neboli, víš), chovají se jako orientátory – časové, místní, textové. Jejich úlohu často plní právě spojky mající úlohu jak syntaktickou, tak sémantickou, „orientující“ význam a směrující žádoucí pochopení propojovaných promluv, dále adverbia a textové spojky a také některé metajazykové komentáře.

Některé konektory mají navíc také argumentativní povahu (ale, přesto, zatímco, proto, jestli – tak, dokonce, navíc, nejen aj.). Zde se dostáváme k poněkud specifičtějšímu, užšímu chápání konektorů a jejich argumentativní síly. Škola argumentace v přirozeném jazyce (Oswald Ducrot, Marion Carelová) říká, že argument je v komunikaci všudypřítomný, stejně jako je v jazyce podle kognitivních psychologů a lingvistů všudypřítomná metafora, a je vlastně jejím hlavním, aktivním cílem; toto pojetí se vymezuje vůči tzv. primárně instrumentálnímu, referenčnímu chápání jazyka. Argumentace není jakási rétorická nadstavba řeči, ale její součást přítomná ve všech jazykových vrstvách. Argumentace se tedy netýká vyjadřování jen ve smyslu rétorickém, ale je inherentní součástí nejmenších jazykových jednotek (viz tzv. teorie TBS). Argument je chápán, ve shodě s pragmatikou, jako účinný nástroj k dosažení něčeho, jako akt, nikoliv jako prostý nástroj k popisu okolního světa. Je základním principem přirozeného jazyka a komunikace, která je z principu vágní, poznamenaná vždy postoji, hodnotami, soudy.

Závěr

Texty, kterých máme dnes k dispozici doslova miliony, jsou nejrůznější povahy a často se k nám dostávají právě prostřednictvím médií, jejichž pozice ve společnosti nabývá stále většího významu. Posuny v konstruování a jazyce těchto textů jsou rovněž ovlivňovány mediálním prostředím. Celková povaha zejména psané komunikace pak, soudíme, inklinuje k hovorovosti, mluvnosti a čím dál více také k subjektivitě, nehledě na přirozenou míru subjektivnosti každé komunikace. Takový stav věcí pak lze dle našeho názoru náležitě nazírat právě prostřednictvím výše naznačených přístupů, které si rozhodně zasluhují v našem prostředí větší pozornost.